Lehla si na podlahu té ohromné místnosti. Zavřela oči.
Nadechla se a s výdechem uvolnila celé své tělo.
Myšlenky se začaly mísit, pluly bezrozměrnou vodní plochou, vířily v obrazcích kaleidoskopů, rvaly břehy jak by řeka, s mořskou vlnou narazily!
Pěna vzpomínek se rozlétla do prostoru.
Ticho. Klid.
Bílá kráska v šatech nekonečna objímá ji, vede místností, obrazárnou.
Sluncem dokonale třpytivé stěny a na nich,
na nich barevné obrazy bez rámu,
výjevy roztříštěných dnů.
Mám strach se jich dotknout.
Bílá kráska vede ruce moje.
Noří se v plátně hor nejblíže nebi
Sníh.
Sen, ne realita.
Husí kůže.
Zima, led, mráz.
Procitání
zpátky na zemi, hledám, kde bych se ohřála…
Nemáte svíčku?
|