Samotný akt díla(článek v Lidičkových Novinách):
Na vlastní kůži: Útrapy teenagera v tanečních
Při dámské volence jsem znejistěl. Uklidňoval mě jen fakt, že pro mě určitě přijde ta, se kterou jsem tančil předtím. Ve skutečnosti se mi první vlna holek i s mojí tanečnicí vyhnula obloukem. Druhá už byla těsnější, ale i ta mě minula. Pro mého kamaráda si přišla jeho tanečnice. Já jsem zůstal na ocet ve společnosti jednoho příšerně tlustého a zpoceného kluka bez krku (vůbec jsem nepochopil, kam si uvázal motýlka) a dalšího s velkými dioptriemi. Tak nějak asi vznikla pohádka o Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém.
Přemlouvání od různých členů rodiny, abych se přihlásil do tanečních, jsem odolával dlouho. Věděl jsem, že žádný z mých kamarádů by se do něčeho takového nenechal vehnat. Nakonec mě však právě jeden z nich nalákal tím, že je to bezvadná příležitost k seznamování a také tvrzením, „že tam bude deset holek na jednoho kluka“. Je fakt, že tahle představa nebyla špatná a tak jsem se rozhodl, že udělám mámě radost a řekl jsem „proč ne“. Dodnes to považuji za největší blbost, které jsem se stačil dopustit za svých sedmnáct let života.
Kamarád se o všechno postaral. Našel správnou organizaci, nejlepší čas a bezvadnou lokalitu. Přišel čas shánět oblek. A hned se objevil první problém, na moji výšku se oblek nedal sehnat. Nakonec po velkých útrapách a přes přesvědčování různých prodavaček, které surově tvrdily, že ho prostě neseženu - jsem prý moc obrovský, jsem ho nakonec sehnal. Když už jsem začal věřit, že můj nástup do tanečních ztroskotá, našel jsem jeden, který mi pasoval. Stálo mě to kus hrdosti a nepříjemných chvil.
Pánové ke zdi
Před první hodinou jsem se pro jistotu chtěl napít něčeho tvrdšího. Bohužel doma v lednici nebylo nic jiného než opravdu nechutný mandlový likér (oblíbený nápoj mámy). Dal jsem si dva panáky, nasadil motýlka (kterého považuji za blbost) a bílé rukavičky, které vypadaly jak obrácené ponožky z výprodeje (když jsem si je navlekl, pochopil jsem, že motýlek není ta největší blbost) a hodina mohla začít. Nejdříve jsme byli rozřazeni podle pohlaví ke zdem. „Dámy“ pak začaly obkoukávat terén. I já jsem si to okouknul a už od oka jsem poznal, že pánů je víc. To byla první špatná zpráva. Deset holek na jednoho se bohužel nekonalo.
Náš mistr začal dlouhý monolog o společenském chování a pak rozkázal vpravo bok. To jsem bohužel neslyšel, takže jsem jako jediný otočil doleva k pódiu. Otočil mě až Mistrův pomocník. Dámy se mi začaly smát a já jsem chtěl utéct. Pak nás začali učit chodit. Zřejmě jsem se stal mistrův oblíbenec, protože mě mikrofonem přede všemi požádal o úsměv. Holky se mi začaly znovu smát.
Nevyrovnaný pár
Před dalšími tanečními jsem měl připravenou láhev rumu. Po pěti panácích jsem si už připadal psychicky připravený. Na další hodiny jsem se pak připravoval fernetem, který mi docela pomáhal. Zatančil jsem si, ale záhy přišla další nečekaná podpásovka. „Pánové rozlučte se s partnerkami a přejděte o dvě dál.“ Kamarád se škodolibě zasmál. Otočil jsem se na moji budoucí partnerku. Holka, poměrně velká mezera a další holka. Šel jsem za ní, ale už byla zadaná. Otočím se zpátky a taky zadaná. Kouknu se do mezery a tam stála docela malá holčička v zelených šatech. Podle mého soudu tak sedmiletá. Byla to nejmenší dáma na sále. Já byl největší pán na sále. Když jsem se jí chtěl kouknut do očí, viděl jsem svoje boty. Ona se dívala na zářivky na stropě. Mé rozpaky záhy vyřešil mistr - jak jinak než pomocí svých oblíbenéch reproduktorů. „Ten nevyrovnaný pár, ať prosím přejde na druhou stranu sálu,“ ozvalo se z nich. Dostalo se nám všeobecné pozornosti a propukl huronský smích.
„Jděte tamhle k blondýně,“ poradil mi na konci sálu mistrův pomocník. Každá druhá však byla blondýna. Pomocník mě nakonec vzal za ruku a doslova mě dotáhl k čekající slečně. Ukázalo se, že je vysoká jen díky svým obrovským podpatkům, na kterých neuměla chodit. Při takzvaném „těsném postavení“ jsem jí proto sloužil jako opěrný sloup a vyrovnával její nestabilitu. Ale při tanci jsem nemohl být sloup. Byl to neuvěřitelný zážitek- krok- šláp, krok- šláp. Seběhli se na nás všichni tři pomocníci Mistra. A všichni začali radit. Dotančil jsem hrdě s úsměvem, ale uvnitř mi bylo strašně. Jediné, co mě ještě nepotkalo, bylo šlapat někomu při tanci na nohy. Kluci mi řekli, že je to „nejhorší trapárna“. Tak teď už mi bylo jasné, že jsem okusil všechny hrůzy tanečních.
Taneční kroky
Postupem času jsme se naučili spoustu nových tanců a tanečních variací. Jenomže tak rychle, že si je vůbec nestíhám zapamatovat. A to se mi stává celkem často. Tance zvládám velmi chatrně zatancovat ale abych si přitom uvědomoval jak se jmenují, na jakou jsou dobu a do jakého držení se má pár postavit je nad mé síly. Ze začátku nám Mistr ještě pomáhal tak že nám říkal i kroky ale poslední dobou se jen ozve z reproduktorů: „ Tak teď si dáme Waltz.“ Okamžitě se snažím lovit v paměti. Nic se mi nevybavuje a tak se rozhoduji improvizovat. Většina kroků začíná “pravou dopředu“. Přesunu pravačku směrem dopředu a šláp. Přímo partnerce na nohu a ta se na mě ještě svalí. To se mi poslední dobou stává celkem často.
Komunikace v mezích slušnosti
Hned první hodinou jsme byli upozorněni na komunikaci, která má probíhat v páru. Má být příjemná a slušná. Dámy byly vyzvány, aby odpovídali celo větou. Nejdřív mi to přišlo přinejmenším podivné. Brzo jsem však pochopil. Opravdu dámy konverzaci moc neusnadňovaly. Na většinu otázek se ozvalo pouhé a znuděné: „ Hmmm.“ Zezačátku jsem tedy volil otázky směřující k jejich studiu a také aby se na ně nedalo odpovědět ano ne. I přesto jsem se občas dočkal pouze: „ Hmmm.“ A navíc časem, když už s partnerkou tančíte po druhé, potřetí je to blbé ptát se znova kde studuje. U jedné na kterou nic neplatilo a pořád vydávala jen: „ Hmmm,“ se mi po chvilce dostalo zvláštnímu ohodnocení. Vzhlédla na mně a řekla: „ Co to tam nahoře pořád povídáš?“ Ta mě moc nepotěšila.
Vyskytuje se ale i pravý opak takových holek . Ty pro změnu pořád brebentí a drmolí. Snažím se odpovídat a reagovat i když nevím na co a přesto u nich v oblibě nestoupám.
Soudružnost
Dámy si také časem zvykly na to že mi to vůbec nejde. Obvykle to zamaskuji slovy: „ Jéé, tenhle tanec zrovna neumím.“ A když přijde druhý tanec tak pokračuji: „ No to je náhoda! Tenhle mi taky nejde.“ Po vystřídání partnerek celý postup zopakuji. Partnerky si na to zvykly a naoko dělají, že jim to také nejde. Posledně se ale nabídla jedna, která se chopila kormidla: „ Jestli ti to nevadí tak povedu. Já tě ty otočky naučím! A po skončení tance prohlásila: „ No vida jak nám to jde.“ Už vím jak se cítí dáma. Tanec mě už nepřekvapí ničím.
Kritika z řad tvrdších(autora si rozložil):
Lidičkové Noviny, krok vedle, či nové tendence?
V páteční příloze Lidičkových Novin se objevil článek na téma "taneční a já". Myslím, že zaujal všechny, kteří mají s tancem co do činění, stejně jako velké množství sociologů a psychologů. Protože tentokrát se autor prostě nepovedl...
O tanečních se toho dá vskutku napsat hodně. Od historek humorných, přes historky notoricky známé, až po ty trapné. Jisté je jedno, autor článku, který vyšel v páteční příloze LN, kreativně spojil všechny tyto atributy v jeden. Notoricky známé prostředí tanečních znásilnil svou povídkou, kterou se snažil za každou cenu udržet vtipnou. To dotáhl tak daleko, že výsledkem je trapná splácanina, jejímž jediným plusem je to, že nyní víme o autorovi to, co jsme před tím mohli jen tušit. Kdo je tedy autor? Správná otázka. Je jím ctihodný chlapec Péťa Pletisvetra. Doposud latentní prvky jeho nitra se bezohledně vydraly na povrch, aby uskutečnily jeho finální ztrapnění. Pokud si přečtu článek, mohl bych ho tu trhat na malé kousíčky s tím, že stylisticky je naprosto nedostatečný — ať už se jedná o opakující se slova (jako perličku bych uvedl i stejný nadpis u dvou zcela odlišných sloupků), stejně tak jako prapodivnou větnou stavbu. Ale, to bych chtěl od sedmnáctiletého kluka moc, že. Mohl bych pokračovat, ale myslím, že je hloupost dementovat postupně celý článek. Zaměřím se spíš na některé body, které mě obzvlášť zaujaly a dovolím si také poukázat na samostatnou Péťovu osobu. Než se ovšem pustím do samostatného rozboru — pokud to tak lze nazvat, rád bych ještě uvedl, proč tenhle textík vlastně vzniká. Je mi dost šumák, že se Petík otírá o asistenty, o mistra s mistrovou, nebo snad o svou matku. Žijeme, naštěstí ve svobodné zemi, tak ať se každý vyjádří. Spíše mě zaráží přístup, redaktorů (šéfredaktora) LN, že si tenhle paskvil pustil do periodika. A taky mě dosti urazilo, jakým způsobem se Velký Péťa naváží do jiných frekventantů a do dívek.
Při zběžném pročtení vnímavějšího čtenáře zarazí, že mu zcela unikla podstata článku. Ten článek je o ničem. Jedná se o snůžku subjektivních blábolků kluka, který si nevidí na špičku nosu. Možná i to mě naštvalo. Čekal jsem kritiku, ale spíše něco v duchu Kostějovském, či Mirunovském. Tzn. kritiku, při které se i kritizovaný zasměje, nebo snad kritiku, při které se kritizovaný chytne za nos a řekne si: "Kluku, dělej se sebou něco!" Leč nebylo mi přáno. A tak si dovlolím udělat malé zastávky a vypíchnout to, co mě opravdu zarazilo. Pokud by Vám někdy unikly souvislosti, vysvětlení se můžete dočkat po tomto odstavečku (pracovní název — "vypichovací odstavec"). Nejdříve se Péťa ve článku otírá o svou matku. To mu ovšem nikdo nemůže bránit. Je to jeho matka a jaké mezi sebou mají vztahy je jen jejich věc. Myslím ale, že by je nemusel tahat na veřejnost. To mě ovšem přivádí na myšlenku, proč kluk do tanečních chodí, když ho to nebaví a přijde mu to hloupé. Protože motýlek je trapárna, i když, rukavičky jsou fakt ještě horší. Až se mi chtělo zaplakat, nad tou ztrápenou duší. Další zastaveníčko — tentokráte u toho, že s Tebou — milý Péťo, dívky nechtěj tančit. Když se tváříš jak kakabus, tak se nediv, že se Ti vyhnou obloukem. Nehledě na to, že po pár lekcích mají o několik důvodů víc, že:o)? To že se dívky a chlapci hned na první lekci řadí podle pohlaví na — pracovní název — pány a dámy, je dáno tím, že nějaký způsob organizace být musí. Dále se dostanu k tomu, proč to tak je, ale ještě bych rád odbočil k tomu, proč páni a dámy. Skrytě se totiž předpokládá, že mladí lidé, kteří se dostaví do tanečních jsou na prahu dospělosti. A s tím přichází i nová privilegia i nové povinnosti. Jedním z takových privilegií, které ostatní nic nestojí a Vám moc nedají je oslovení. Učíte se společenskému chování (někdo ovšem zcela zbytečně...) a k tomu oslovení pán a dáma patří. Ovšem toto se děje za předpokladu, že obsah výrazu pán bude naplněn. Je mi líto, ale u Tebe se tak Péťo očividně ještě nestalo. Musíš víc trénovat... Vracím se k rozřazení na pány a dámy. Pokud bychom Vás totiž nechali mezi sebou, težko by se hodina organizovala, a co je zajímavější, bez pokynu "zadejte se" — spojeném se zadáním se jednoho pohlaví, byste v životě páry nevytovřili. A nestavíme Vás ke zdem, ale ke stěnám... V článku padla i zmínka o činorodých asistentech — přesto že to v kontextu vyznělo jinak, tak děkuji. Jsme za to placeni, takže se to předpokládá samo sebou. Nechtěl bych opominout ani to, jak se pokoušíš o zdvořilou konverzaci a dívky Ti neodpovídají. Faktem je, že co jsem poznal, dívky jsou u nás v kurzech upovídané dost. Zato ty se mi zdáš takový zamlklý. Také jsem se dočetl, že jsme Ti dali dobře míněnou radu, aby ses zadal s nějakou blondýnkou. Tvá odpověď, že blondýna je tam každá druhá je možná oprávněná, ale my jsme zaručeně mysleli tu jedinou volnou blondýnku co stála v rohu. Věřím, že si teď už jsi to pochopil. Nebude kvůli Tobě trhat tancující páry — je mi líto. To, že se zadáte spolu s malou dívkou je při Tvé výšce problém. Takže se musí řešit, aby se Vám lépe tancovalo. Pokud si toho nevšimneme my, mistr na to upozorní mikrofonem. To samé je Tvůj příklad s tím, že Tě mistr vyzval, aby ses usmíval. Jestli sis nevšiml, jak mistr, tak mistrová se snaží spíše o neformální pojetí hodin. A když se celou tu dobu šklebíš, jako bys zbaštil kyselou rybičku, nediv se. Zcela jistě to není proto, že bychom se na Tobě nějak vozili. Popravdě řečeno, ničím jsi nás nezaujal... Tímto jsem vyčerpal takové to gró, které jsem považoval za obecné. Ovšem nyní bude následovat perlička...
Že se Ti dívky zdají trapné jsem už zmiňoval, stejně jako se Ti zdají divní a trapní i další frekventanti. Ovšem zmínka o tom, že jsi byl nucen strávit nějaký čas v přítomnosti jednoho pána bez krku a a druhého s mnoha dioptriemi mi přišla vskutku dost oprsklá. Navíc podpořeno hned první fotografií a dovětkem, že skutečně nevíš, jak si může vázat matýla, když nemá krk. Ono, popravdě řečeno, Ty asi taky nejsi žádný lumen. Alespoň, stran Tvé sociální inteligence. Ono totiž není ani tak důležité jak vypadáš — a nedělej si iluze, jsi stejný, jako všichni ostatní, se svými klady i zápory, ale spíše to, co chceš dosáhnout a co skutečně dosáhneš. Ten mladík bez krku totiž tančí vcelku obstojně — jde o takový taneční průměr. Zato Ty jsi si se již po druhé lekci zasekl na vcelku kvalitně odtančeném bluesu (možná dopomohly ty tři rumy), odkud se tvrdošíjně odmítáš hnout.
Shrnuto a podtrženo. Kdyby jsi byl jakýsi idol, tancoval jako mistr a oslňoval nás svým intelektem, neřekl bych ani slovo. Ale takhle mě prostě zajímá, odkud jsi vzal to své sebevědomí. Nebudu Tě dále dráždit, protože možná by jsi musel pít další rum a nerad bych Tě dohnal k alkoholismu.
JENŽE!! — ještě jsem neskončil... Toto se totiž týká i redakce LN. O tom, že jsem se podivoval nad tím, jak může někdo dopustit otisknutí takového šplechtu, jsem se už zmínil. To, že ten šplecht je navíc špatně napsaný, taky. Ovšem, tímto zdaleka "profesionalita" Lidových Novin zdaleka nekončí. Nevím, nakolik spolupracuje fotograf, který byl u nás v kurzech fotit, se samotnou redakcí — možná je to jen externí pracovník. Což nic nemění na tom, že přijít do tanečních jako trhan se nesluší. Měl jsem donedávna za to, že taneční se pojí s výukou společenského chování, s večerními šaty, obleky a tancem. Leč byl jsem přesvědčen, že ne každý to tak chápe. Takže pane fotografe — možná si příště nebrat do tanečních bagančata (podobná nosí klauni v cirkuse). Kalhoty v pořádku. Možná jen vyprat — anebo lépe koupit nové. Ty oleštěné se mezi obleky nehodily.
Závěrem si snad už jen dovolil poradit ctihodné redakci LN. Pokud opravdu hledáte mladé a nadějné autory, koukněte se na internetu. Pročtětě blogy. Pokud Vám k otištění stačí to minimum (pokud se to tak dá nazvat), co předvedl Petr Pletisvetra, pak Vám možná vypadnou oči z důlků, kolik velice slušných a navíc vtipných, mladých autorů publikuje na internetu aktuální články, jejichž čtenost není zanedbatelná (ne, opravdu nemluvím o sobě)
Toť vše, dámy a pánové
A abych nezapomněl na podpis — "ASISENT z úterka..."
P.S. Hned v úvodu na netu je řečnický dotaz — "Bude z něj někdy lev salónů?" odpověď: "Tímhle způsobem vznikají akorát zdechliny. Chce to trochu taktu a sebekritiky — takoví jsou lvi..."
Reakce nakrklého autora:
Reakce (P. P. ) Ani mi vlastně nestojíš za nějakou odpověd, ale jsi moje jediná negativní odezva... Ale raději než nějakou obhajobu svého článku bych se pomrknul po tobě. Co se skrývá pod skořápkou štramáka plesů a bálů? Mám pocit, že tvá odezva by psychology a sociology zajímala daleko víc než můj článek. Kdo pak je ten Péťa Kohout?( Doufám, že jsem tě nepřekvapil tím, že jsem rozlouskl tvojí podpisovou šifru. Nechť je to třeba náznak té TVÉ požadované oslepující inteligence, kterou musí mít podle TEBE každý, kdo chce psát.) No začnem hned oslovením Péťa. Nevím zdalipak na tebe takhle (pro tebe evidentně potupně) povolávají spolužáci, nebo doma mamička. Jde totiž o to, co oslovení Péťa symbolizuje. Představuji si dlouhá léta nepochopených muk na základní škole, kde jsi byl šprtna Péťa. Znamená to pro tebe výsmešné oslovení, kterým korunuješ své šprýmy. Léta se s tebou táhla a ty jsi byl zvyklý být sám v pokoji nad učebnicí. Učitelkami milován, ostatními nesnášen. A v tom se objevil(u takového mimořádného dítka zcela oprávněně!) pocit své vlastní mimořádnosti. Bohužel nikým jiným neobjevený. A to sis začal vybíjet na tanečních. Ucítil jsi možnost. Tam jsi rázem nebyl třídni nula, od kterého si ostatní max. obšlehli úkol. Mohl jsi ostatní kárat a poučovat. A to se ti líbí. Druhou možnost jsi objevil ve svobodném médiu-internet. Zde vypouštíš svoji dušičku. A tvoříš sáhodlouhé reakce. Ale pozor!!! Najednou ti někdo vlezl do rajonu!! A ještě k tomu o tom napsal! No hrůza a děs! Vypálil jsem ti rybník. A ty se v agonii ptáš, jak se to jen mohlo stát? Vždyť ty jsi ten jediný opraváněný o tom bezchybně napsat ve stylu Kostějovského, či Mirunovského. A bohužel tady to je. Já to píšu podle sebe a za sebe. Ty max. podle někoho. A nyní třešničky: 1)Do redakce byla poslána moje povídka, kterou si časově přeházeli a přizpůsobili (započítej i zkrácení tak na polovinu) podle vlastního vkusu. Proto je plno věcí vytrženo z kontextu. Např. hlavně to, že si dělám srandu hlavně sám ze sebe. Prostě z toho udělali reportáž. 2) Fotky ani nadpisy nevybírám já, ale editor. To bys mohl vědět. A tady nezáleží na mé sociálni inteligenci ani z kousíčku. 3) Obdivouji tvojí retrospektivu. Já chodil na taneční v úterý a čtvrtek. Plno věcí ke kterým se vyjadřuješ, jsou ze čtvrtka, můj milý asistente z úterý.( Proto tam popisuji Mistra v mužském rodě. V úterý tam bývá paní. Snad si vyčteš z nějakých knížek, jaký je v tom rozdíl) 4) Na chlapáka si ani moc nehraju. A co ty? Už jseš pán "Dospělák" co? Vlastní web, a možná pokoj u rodičů v garáži. NO páni! 5) Jediné co ti musím s lítostí uznat, je fotograf. Ano, máš pravdu. Já ho předem upozorňoval, ale stejně přišel jak přišel. Já jsem proto udělal maximum. Jestli jsi utrpěl nějakou psychickou újmu( a vypadá to, že jo), tak musíš zajít na patřičné zdrav. oddělení. 6) Vlastně jsi mi udělal radost, protože tvoje reakce je asi tak dvakrát dlouhá jako můj článek:)
Na závěr bych chtěl říct, že si bohužel z tvé kritiky nic k srdci nemůžu vzít, protože žádný opravdový podnět tam není. Jsou to jen zahořklý slzy a rozumy.
P.S.: Až půjdeš k doktorce, vem s sebou svoji odezvu. Dá ti prášičky na hlavičku a bude to zase fajn. A zkus nějaký sport a neseď doma nad knihou nebo nad mými články.
Závěrem:
Kritiku si s libostí střihla hvězda webu, na který chodí jen on sám..Pán K.(Jemuž Mnohokrát děkuji)
Veškeré pravopisné chyby byly ponechány…pro autentičnost. |