Hladila kotě po sametově hladkém hřbetě a pozorovala rušnou ulici. Z výšky vypadala jako jiný svět. I přes zavřené dveře k ní doléhal zvuk rodičovské hádky. Kotě se neklidně zavrtělo a vyskočilo jí z náruče. Nechala ho běžet ani se po něm neohlédla. Lidské hemžení tam dole jí zaujalo. Ulice pulzovala v rytmu polední přestávky, kdy se lidé z okolních kanceláří rozběhli ven na vzduch. Viděla ženy i muže, jak přebíhají přes silnici mimo přechody, to aby ušetřili čas a stihli si dát ještě jednu cigaretu, než zase zasednou k počítačům. Povzdechla si. Sama měla právě čas na to, aby se oblékla a šla do práce. Vedle v obývacím pokoji bylo ticho. Nejspíš si na chvíli dali přestávku, aby nabrali dech, pomyslela si a usmála se. Oba byli stejní, neměli si co vyčítat. Vlastně nechápala, proč se už dávno nerozešli. Záviděla bratrům, že jsou z tohohle bytu pryč. Odešli, jakmile mohli, jen ona zůstávala dál, ani nevěděla proč. Možná prostě nechtěla opustit rodné hnízdo, jak říkala její matka, nebo se bála být sama, to zase říkal otec. Nepřemýšlela o svých důvodech, jen se každý den vracela domů, tak jak tomu byla zvyklá celý život a nic ji nenutilo to změnit. Rukou si navyklým pohybem upravila nepoddajné prameny dlouhých blond vlasů. Na chvíli se zastavila před zrcadlem a zkontrolovala svůj vzhled. Jasně modré oči pod vyklenutým obočím měly opět svůj jemně ironický pohled, tak jako vždy, když byla šťastná. Ujistila se, že nic nevybočuje z normálu a oblékla se. Poslední pohled do zrcadla a mohla vyrazit.
Popadla kotě, které se schovávalo pod psacím stolem a držela ho od sebe na délku paže, aby neměla jeho chlupy na halence. Mňoukalo a snažilo se jí vykroutit. Držela ho pevně, ale dávala pozor, aby mu neublížila. Vyšla z pokoje a zamkla za sebou. Matka seděla na pohovce, v rukou rodinné album, jako vždy, když si s otcem v hádce navzájem vyčetli celoživotní tyranii. Ani se na svou dceru nepodívala, jen seděla a prohlížela si staré fotografie z výletů a dovolených. Anna zahlédla fotku sebe a bratrů při stavbě písečného hradu na nějaké pláži. Bezděčně se usmála a udělala si v duchu poznámku, že se s nimi musí v nejbližší době vidět. Přišla k matce, políbila ji na tvář a kotě položila vedle ní na polštář. „Ahoj mami, už musím jít do práce. Potřebuješ něco?“ „Ne, ne, nic nepotřebuju. Jen trochu klidu. Tvůj otec mě jednou utýrá, ty to víš!“ povzdechla si matka. Anna, která věděla, že bude následovat dlouhá litanie, ve které se o otci dozví spoustu podrobných informací podobného typu, matku utnula hned na začátku „Promiň, mami, vážně už musím běžet. Řekneš mi to, až se vrátím, dobře?“ ještě jednou ji políbila a vyšla z pokoje. Otec nejspíš seděl ve své pracovně a zuřivě psal další ze svých detektivních příběhů. Nechtěla ho rušit, zčásti proto, že spěchala, zčásti proto, že podvědomě přeci jen nadržovala matce. Vzala si kabelku, zkontrolovala, jestli má klíče a s hlasitým „Ahoj!“ za sebou zabouchla dveře od bytu.
Na ulici vydechla a přivřela oči. Bylo jaro a i když slunce ještě nemělo takovou sílu, bylo příjemné teplo. Podívala se na hodinky. Měla čas, mohla jít pěšky a užít si trochu čerstvého vzduchu. Kabelku si pověsila na rameno a vyrazila, tak jak byla zvyklá, dlouhými svižnými kroky. Odbočila z hlavní ulice, která byla stále ještě plná úředníků spěchajících z oběda zpět do kanceláří, do klidných postraních uliček. Její knihkupectví bylo v jedné z nich. Jak Anna sama říkala stálo zahrabané hluboko ve staré části města, tak hluboko, že si cestu k němu našlo jen několik málo lidí. Byla za to vděčná, ostatně většinou vyhledávala přímo knihy na objednávku klienta. Obchod pro ni znamenal spíše únikový prostor, kam mohla odejít, kdykoliv jí bylo doma těsno.
Otec jí často vyčítal, že nestudovala něco užitečného, že se nikdy sama neuživí. Nechala ho, ať si říká co chce. Odemkla a sebrala ze země došlou poštu. Rychle jí prolistovala a vytáhla dvě dlouhé bílé obálky. V jedné našla šek za splněnou zakázku. Uložila ho do pokladny, aby se jím zabývala později. V druhé byl dlouhý seznam požadovaných knih od jednoho z jejích nejlepších zákazníků. Posadila se do pohodlného křesla a pozorně si jej pročetla. Některé měla přímo v obchodě, jiné musí sehnat mimo. Usmála se a složila seznam. Zbytek pošty nebyl nijak důležitý. Nějaké účty, pozvánky, nabídky a dopisy od kolegů. Zarazila ji pohlednice, které si předtím nevšimla. Přelétla fotografii náměstí svatého Marka se záplavou holubů. Benátky. Přečetla si vzkaz na druhé straně jednou, dvakrát, třikrát. Zavřela oči a představila si jeho tvář. S úlekem zjistila, že jediné, co si z ní pamatuje, je výrazná linie nosu. Po třech letech. Kdysi si myslela, že na něj nikdy nezapomene, že to není možné. Psal, že přijede. Žaludek se jí stáhl zlou předtuchou. Zase se jí vysměje. Znala ho až příliš dobře než aby uvěřila, že se změnil. Tehdy v Itálii si myslela, že se kvůli němu může vzdát všeho. Přesvědčil jí, že ji miluje a chce s ní žít. Málem přišla o celý svůj život. V pravou chvíli se zarazila. Stačilo málo a začala by vzpomínat. Otřásla se jen při pomyšlení na toho…stále mu ještě nemohla přijít na jméno. Povzdechla si. Její jarní nálada byla ta tam. Hlava jí najednou připadala těžká. Vstala z křesla a pohodila přečtenou poštu na pracovní stůl. Aby se trochu uklidnila vyšla před obchod a zapálila si cigaretu. Ruce se jí třásly. Jestli se tu ukáže, tak…uvědomila si, že určitě přijde k nim domů.
Odhodila zpola vykouřenou cigaretu do kanálu. Posadila se na okraj chodníku, hlavu si podepřela zaťatými pěstmi a snažila se uspořádat si myšlenky. Takže David se vrací. Zrovna teď, když se jí konečně začalo všechno dařit. Matka ho určitě ráda uvidí. Jako obvykle si Annina přítele okamžitě zamilovala. Pokaždé pak při rozchodu přičítala veškerou vinu na rozpadu vztahu Anně. Jak jinak. Vždycky rozuměla víc svým synům, než své jediné dceři. Anna jí to nevyčítala, naučilo ji to nespoléhat na nikoho, jen na sebe. Myšlenky jí přetrhl zákazník, který vešel do obchodu. Zvedla se, oprášila si kalhoty a vrátila se dovnitř. Muž stál u regálů a přejížděl prsty pomalu po hřbetech knih, hlavu nakloněnou v podivném úhlu, jak si četl názvy a autory.
„Přejete si?“ zeptala se. Doufala, že si jako většina zákazníků rychle vybere nějakou nově vydanou, hojně propagovanou knihu, zaplatí a odejde. Dnes nebyl dobrý den pro obchod. Měla pravdu. Prodala mu nějaký nový román u kterého si nemohla zapamatovat ani název ani autora. Jakmile se za ním se skleněným zadrnčením zavřely dveře padla do křesla a prudce vydechla. David. No jistě, mohla tušit, že jí nedá pokoj. Jako by ho za tu dobu, co byli spolu, neznala. Vrátí se teď, v nejnevhodnější době. Seděla a přemýšlela, ani si nevšimla, že se venku zatáhlo. Začalo pršet a po výloze obchodu stékaly pramínky prvního jarního deště, který smáčel odpolední chodce.
Večeře probíhala v atmosféře tíživého dusna, které se jako oblak převalovalo nad jídelním stolem. Rodičovská hádka byla zřejmě vážnější, než se na první pohled zdálo. Anna jedla se skloněnou hlavou, aby nemohla být ani jednou stranou nařčena, že je zaujatá. Jídlo jí přišlo suché a těžko se polykalo. Každé sousto musela zapíjet a vždy, když se natáhla po sklenici na sebe upoutala pozornost svých spolustolovníků. Oba na ní hleděli s němou prosbou v očích.
„Ozval se mi David“ pronesla do ticha, jakoby mimochodem, když už nedokázala snést soustředěný tlak jejich pohledů. Napila se ze sklenice a využila té chvíle, aby se uklidnila. Otec se zamračil, odložil příbor na okraj talíře a naklonil se nad stůl.
„David? To je ten Ital, ne?“ zeptal se.
Anna přikývla, i když se musela držet, aby otci po dvěstěpadesáté nezačala vysvětlovat, že David rozhodně není Ital. Matka se na ni překvapeně podívala.
„Vážně? A jak se má?“ zeptala se.
„Nevím, asi dobře,“ řekla Anna „ ten se má vždycky dobře!“ neodpustila si hořkou poznámku na Davidovu adresu. Matka se zatvářila vyčítavě.
„Aničko! Tak milý mladý muž! Takový slušně vychovaný…“ začala jako vždy vychvalovat Annina bývalého přítele. Všichni její bývalí byli milí a slušně vychovaní mladí muži. Anna mlčela a přerovnávala vidličkou zbytky jídla na talíři. Přešla ji chuť k jídlu.
„Prosím tě!“ hrubě matku přerušil z druhé strany stolu otec „Jaký slušně vychovaný? Opustil ji bez jediného slova a hodil nám ji zpět na krk! Je to jen zmetek a italský budižkničemu! Ale já jsem jí to říkal! Poslechla mě? Neposlechla! Vždyť jsem jen její otec!“ zuřil, měl rudý obličej i krk, upnutý v naškrobené bílé košili. Jednou rukou bušil do stolu, jak chtěl zdůraznit moudra, která pronášel, druhou si uhlazoval řídnoucí vlasy na hlavě.
„Tohle nebudu poslouchat! Nech mámu i mě na pokoji!“ vybuchla Anna. Složila příbor, který hlasitě zazvonil o talíř, protože se jí ruce třásly hněvem „ Možná, že David je hajzl, ale není to tvoje věc! Jsem dospělá a, i když se ti to zřejmě nelíbí, o svém životě rozhoduju sama! Celý život poslouchám to tvoje „ Ale já jsem ti to říkal!“ a už toho mám vážně dost!“ vstala „Mimochodem, David není Ital!“ popadla svůj talíř a odešla do kuchyně, kde ho položila na kuchyňskou linku. Opřela se o ní a několikrát se zhluboka nadechla. Cítila, jak jí krev pomalu ustupuje z tváří a uklidňovala se. Matka přišla krátce po ní, usmála se a řekla:
„Já s ním ještě promluvím!“
Když odešla, zůstal po ní v kuchyni kromě špinavých talíř také závan jejího těžkého parfému. Anna zůstala stát v tmavé místnosti a čekala. Nechtěla se dnes už s otcem vidět. Počká až odejde do pracovny nebo do ložnice. Pak tiše přeběhne do svého pokoje a půjde si lehnout. Konečky prstů u rukou jí začal pronikat lezavý chlad jarního večera. Jemný průvan jí ovanul a zastudil na bosých nohou. Rodiče si teď nejspíš dopřávají svou tradiční večerní cigaretu na balkóně a zapomněli zavřít dveře. Matka mluví tiše a klidně, snaží se urovnat roztržku, která jim zkazila celý den. Otec přikyvuje a nakonec ji jemně chytí za ruku, tak jako vždy. Ráno se opět sejdou u snídaně a vyslechnou si další kapitolu jeho nové knihy. A tak pořád dokola, už jednatřicet let. Usmála se. Ne, jen dvacetdevět. Dva roky s Davidem v Itálii byli jako vysvobození ze zaběhaného kolotoče. I když mu mohla vyčítat tisíce a tisíce věcí, právě kvůli Benátkám mu bude vděčná až do konce života. Dva roky volně dýchala. Promnula si ztuhlé prsty. Dlaždičky jí studily a tak se vrátila do jídelny. Rodiče už na balkóně nebyli. Zhasla a prošla přes halu do obývacího pokoje. Matka seděla na pohovce a plakala.
„Co se děje, mami?“ zeptala se Anna, i když odpověď znala předem.
„Víš, co mi tvůj otec řekl?“ odpověděla jí matka otázkou. Hlas měla zastřený a oči zarudlé pláčem. Anna jí podala ze stolku balíček papírových kapesníků. „ Děkuju,“ vysmrkala se „Víš, co mi řekl?“ zopakovala svou otázku.
„Ne, mami, nevím“ odpověděla Anna a posadila se vedle ní na pohovku. Tušila, co nejspíš otec pronesl za hloupost, ale věděla, že se matka potřebuje vypovídat.
„Řekl,“ popotáhla „řekl, že jsem tě špatně vychovala, že jsi zahořklá stará panna a že nám budeš viset na krku jako závaží až do konce života,“ podívala se na svou dceru ubrečenýma očima. Ruce se jí třásly a papírový kapesník cupovala na malinkaté kousky, které pak pouštěla mezi prsty na koberec. Anna ji objala.
„Mami, vždyť ho znáš. Řekne, co mu slina na jazyk přinese. Vždycky ho to pak mrzí,“ šeptala a hladila matku po vlasech.
„Já vím, Ani, já vím! Ale tentokrát zněl…jako…jako by to myslel vážně!“ odtáhla se, utřela si oči kapesníkem a popotáhla „Jsem s ním skoro čtyřicet let, pořád ho mám ráda, ale v téhle chvíli bych ho nejraději zastřelila!“ řekla a sevřela pěsti, jakoby si představovala svou pomstu.
Anna si ji pozorně prohlédla. Co si pamatovala, dbala matka až úzkostlivě o svůj vzhled. Nikdy se nenechala nachytat s rozcuchanými vlasy nebo pomačkaným kostýmkem. Teď tu proti ní ale neseděla upravená dáma. Anna viděla jen starší ženu, s hlubokýma vráskama u očí, rozmazanou řasenkou, skvrnami od pláče a prosebným pohledem. Kdoví proč ji přeběhl mráz po zádech. Matka vypadala zoufale a k smrti zuboženě.
„Mami, to bude zase dobrý. Zítra ráno bude zase všechno v pořádku.“ sáhla po dalším papírovém kapesníku „Kde je vlastně táta?“
„Nevím, sebral se a odešel. Ve dveřích zamumlal něco o tom, že už má nás obou plný zuby,“ znovu se rozbrečela.
„Tak to se šel jen projít. Pojď si lehnout, mami!“ vzala ji kolem ramen, pomohla ji vstát a odvedla ji do ložnice. Uložila matku do postele a přikryla ji.
„Děkuju, Ani,“ skoro usínala „Prosím tě, nechoď ještě pryč. Zůstaň tu se mnou!“ Anna se posadila na kraj postele. Matka se o kus posunula.
„Lehni si, tak jako když jsi byla malá holčička!“ poprosila a Anna se stočila vedle ní. Cítila, jak se k ní přitisklo matčino drobné tělo a ona si poprvé uvědomila, jak moc se matka za poslední roky změnila. Už to nebyla ta energická žena, schopná postarat se o tři rozjívené kluky a, podle otce, ujetou dceru. Jakoby se zmenšila, scvrkla, zhroutila do sebe. Začala být ustrašená a zakřiknutá. Dřív se dokázala otci postavit, teď mu podléhala a každé jeho ostřejší slovo ji zraňovalo.
„Miluju tě, mami!“ zašeptala, když poznala podle dechu, že matka už spí. Vstala a urovnala přikrývku. Najednou dostala obrovskou chuť sednout si do křesla ve svém obchodě a jen tak ve tmě si všechno promyslet. Zhasla lampičku na nočním stolku, ve dveřích se ještě otočila a podívala se na manželskou postel, na které ležela její matka. Vypadala ztraceně a malince na té obrovské posteli. Anně se náhle začalo chtít brečet. Tolik let, už tak dlouho, jí neřekla, jak moc ji miluje.
Zavřela potichu dveře a opřela se o ně. Zhluboka se nadechla. V bytě bylo ticho a klid. Jako vždy, když nebyl otec doma, ovládla Annu podivně uvolněná nálada. Doběhla do svého pokoje a natáhla si teplé, vlněné ponožky. Vrátila se zpět do haly, v botníku našla svoje staré tenisky. Nevypadaly zrovna elegantně. Vždycky, když si je nazula, pronášel otec polohlasně poznámky o vagabundech a trhanech. Nevadilo jí to. Měla k nim láskyplný vztah, který jí ani on nedokázal znechutit.
Vyběhla ven na ulici bez kabátu. Noční vzduch byl štiplavě mrazivý a Anna si nevzala kabát. Vítr jí rozcuchal vlasy, které si zastrkala za uši. Nechala je být, nestarala se o ně. Nikde nebyla živá duše. Všichni lidé byli zalezlí doma, v teple. Jen Anna stála před domem a někde jinde si její otec chladil hlavu na malé zdravotní procházce.
Nohy v teniskách měla zmrzlé i přes silné vlněné ponožky, které David nesnášel. Bývala jí v noci zima na nohy a tak si je brávala do postele. Vždycky ji pak vyháněl a utahoval si z ní, že vypadají jako návleky na špičky lyží. Netušila, kde podobné přirovnání vzal, protože nikdy žádné takové návleky neviděla, ale smála se s ním. Pak si ty ponožky sundala a zachumlala se k němu pod deku. Přitiskl ji k sobě a políbil jí do vlasů. Říkal, že miluje obě ty ponožky stejně jako ji, ale tu pravou možná přeci jen o trošku víc. Byla šťastná a ani studené nohy jí tolik nevadily, když byla s ním. A teď je měla přímo ledové a David byl moc daleko na to, aby je zahřál.
Udělala první krok. Podrážka tenisky vrzla na dlažebních kostkách. Udělala druhý krok a pak se rozběhla. Dýchala zhluboka a mrazivý vzduch ji pálil v plicích. Doběhla ke krámu a uvědomila si, že si nevzala klíče. Zaklonila hlavu a začla se smát. V krku ji pálilo, srdce bušilo v divokém rytmu a točila se jí hlava. Skrz výlohu viděla svoje křeslo, které jí vlastně k celému tomuhle výletu donutilo. Přitiskla se ke sklu a dýchla. Bílé kolečko sražené na povrchu se hned začalo zmenšovat. Už nebyla taková zima, začínalo jaro. Otočila se a pomalu se vrátila domů.
Schody k bytu vybírala po dvou. Nechala matku doma samotnou. Kdyby se probudila a nenašla ji v pokoji mohla by být vystrašená. Sáhla do květináče u dveří pro náhradní klíč. Často se smála, že není nic lehčího než vykrást jejich byt. Stačí k tomu jen troška pozornosti. Snažila se otočit klíčem v zámku co nejtišeji. Zatlačila mírně do dveří. Pootevřeli se. V bytě byla tma a ticho. Matka nejspíš v klidu spala. Anna vešla tiše dovnitř. Sykla, protože si uvědomila, že má mokré podrážky. Na světlém koberci budou zítra vidět špinavé šlápoty. Než se stačila sehnout, aby si tenisky zula, ve tmě se zablesklo a ozval se hlasitý třesk. Anna ucítila, jak jí do hrudníku pronikla střela a náraz ji odhodil na dveřní rám. Sesula se na kolena. Slyšela svou matku hystericky křičet své jméno, ale nedokázala odpovědět. Bolela ji hlava od nárazu a na prsou cítila podivné teplo. Ztěžka pohnula rukou a přejela si po té teplé skvrně. Prsty nahmatala něco lepkavého. Uvědomila si, že je to krev. Až teď začala vnímat bolest, která se jí prožírala celým hrudníkem a ochromovala ji. Vedle ní si klekla matka
„Aničko!“ hysterickým hlasem jí křičela do obličeje.
„Mami“ zašeptala Anna
„Já nevěděla, že si to ty!“ plakala. Hladila ji po vlasech a hlas jí kolísal „ Tohle jsem nechtěla, nechtěla!“ držela Annu za ruku.
„Mami, zavolej doktora!“
„Doktora, doktora,“ matka ji zřejmě vůbec nevnímala, kolébala se ze strany na stranu a držela přitom Aninu ruku ve svých dlaních
„Počkej, nemůžeš tu takhle sedět ve dveřích. Udělám ti trošku pohodlí!“ vstala a odkopla revolver, který v šoku pustila z rukou, hlouběji do bytu. Popadla Annu za ruce a táhla ji do obývacího pokoje. Anna slyšela, jak ztěžka dýchá.
„Aničko, vydrž! Všechno bude v pořádku!“ Annina hlava ztěžka dopadla na tlustý koberec. Zakašlala a ucítila v ústech pachuť krve. Matka rozsvítila a vykřikla.
„Ne!“
Otec stál ve dveřích a pozoroval svou dceru ležící na koberci s rostoucí rudou skvrnou na prsou.
„Kateřino! Co se stalo?“ zeptal se tiše.
„Co se stalo? Ty se ještě ptáš? Zastřelila jsem naší dceru! Kvůli tobě!“ řekla a popošla blíž k němu „Kvůli tobě tu teď umírá moje děťátko!“
„Kateřino, zavolalas záchranku?“ hlas se mu třásl. Neodpověděla. Anna ztěžka otočila hlavu a uviděla, že matka stojí nad odkopnutou zbraní a upřeně ji pozoruje. Otec popošel do pokoje s očima stále upřenýma na Annu, své ženy si ani nevšiml
„Mami!“ zašeptala Anna. Matka na ní pohlédla a s klidným úsměvem odpověděla:
„Neboj se, zlatíčko! Všechno bude v pořádku!“ poslední, co Anna uviděla než se ponořila do tmy byl jemný záblesk v matčiných horečnatých očích a podivný úsměv na její tváři.
|