Ručičky hodin se unavily

a ty zabloudil jsi v čase,

potkal jsi dívku - anděla,

tak mladičkou, tak útlou v pase,

srdce ti bije na poplach,

nemůžeš spát, máš o ni strach,

ač ona je volná jako pták

a její mysl právě tak...

Nevěřils nikdy na zázraky,

teď vidíš jen slunce a prosíš mraky,

ať nikdy tvou lásku nezastíní

a nechceš věřit, že i jiní

mohou tu dívku milovat.

Ty po lásce máš krutý hlad

a ona má tělo jako laň, 

znaveným zrakem hledíš naň,

to, co tvým očím dopřává

 i jinde ráda rozdává,

ty víš to, ale nepřiznáš

a stále blíž k ní pronikáš,

chvíli se cítíš jako král,

celý svůj život bys jí dal,

však jen ty sám to dobře víš,

že se už brzy probudíš

a ona bude pouhým snem,

který se ti zdál nad ránem,

snem, jenž ti v srdci zůstane

jak jizva z bitvy prohrané

a oči krví podlité

co zvíře v lovu zabité...

Ta dívka sotva všechno ví to

a není jí tě pranic líto,

vzala si všechno, cos jí dával

v pokoji, kdes s ní tajně spával,

vzala ti všechno, co jsi měl,

jen paměť ne, bys zapomněl,

byla tak krásná a ty bloud,

teď duši i tělo jako troud

a toužíš dál svým srdcem žhnoucím

po milence s tělem běloskvoucím...