deník Starce

4.listopadu, 1220 let po smrti mudrce

                   Nyní jsem už starý. Je to hluboce deprimující, nic už není tak ostré jako bývalo a světla jsou vybledlejší jako noční můra, když létá kolem zhasínající lampy a ona si i přes to popálila křídla a střemhlav padá k zemi, kde se rozdrtí o tu bezduchou hmotu, která – teď už to vím – je naší jedinou budoucností. Na pokraji svého starého života, ve kterém mi bylo zakázáno státi se alespoň na chvíli mladým, rozhodl jsem se ukončit tuto pouť a počkat si, až se narodím znovu, znovu budu objevovat tento kouzelný svět, kde nikdy nic nefunguje tak, jak si to představují idealisté, kde spravedlnost neexistuje, pokora je hloupou rádoby ctností, kde vládne sobeckost a totalitní hloupost, kde je nutno bavit bohy, aby se nenudili a darovali nám alespoň kousek své nadpřirozené moci, se kterou je možno ovládat ostatní.

                   Ale především tu platí jen jediné opravdové pravidlo.

                   Osud je neúprosný.

                   Nikdy nezapomenu na Ariostatův štěkavý chechtot, se kterým toto pravidlo neustále připomínal a nezapomenu na tu bezbožnou radost, kdy jsem toto heslo říkával já lidem, kteří trpěli místo mě. Bohové nechť mi odpustí, ale jejich utrpení jsem se smál rád. A viděl jsem je všechno. Mé staré oči neztratily nic ze svého kouzla, třebaže jsem kmet nad hrobem. Budoucnost mi už není neznámá. Pravda je jednoznačná a osud neúprosný. Umírám. Velice rychle umírám. Kdyby žil Listopad, nikdy by mě nenechal dojít tak hluboko. Vždy se o mě tak hezky staral. Byl to jediný člověk, který mě nepovažoval za ztělesnění zla. Zapaluji svíčku, dnes by mu by bylo nějakých sedmasedmdesát. Co se dá dělat.

                   Všichni kolem mne umírají. Řada musela přijít i na mne.           

                   V této komedii zvané život jsem svou úlohu sehrál dobře.

                   Potlesk prosím.

                   24. prosince, 12 let po smrti mudrce

                   Barvy jsou ostřejší, to vím jistě. Bláhově jsem si myslel, že to nebolí, že je to úplně jedno, ale ten přerod, na který mě chystali celou tu dobu, byl… Bolelo to. Nevím proč, věděl jsem, co jsou zač, že nikdy nic neudělají a už vůbec ne pro mě, ale ta zoufalá touha věřit, doufat, laskavé pohlazení naděje mi dopřávali jakousi jistotu, že i já mám právo být alespoň jedinkrát, jen pro jednou, šťastný.

                   Letos na Vánoce jsem si přál, aby mi vrátili mé knihy. Na ničem jiném mi nezáleželo, pro nic jiného jsem tu neotročil, nežli pro ty knihy, které mi sprostě vzali. Rozprodali. Děkuji, mami, děkuji, tati. Jsem rád, že v naší rodině panuje vzájemná úcta a porozumění, jakožto respekt k druhému. Celých dlouhých pět let jsem čekal jen a jen na příležitost, kdy se dostanu zpět ke svým knihám!

                   V osm večer jsem se pokusil dodělat bramborový salát, protože se pořád nikdo nedostavil domů. Moc se mi to nepovedlo, majonéza se zdrcla. Když nic jiného, usmažím si alespoň kapra, říkal jsem si, a proklínal všechny zlé démony, kteří se zmocnili mé duše, jelikož jsem jej připálil.

                   Slzy ke sváteční večeři místo vína byly trpké a žal místo svátečního jídla chutnal hořce a zalykal jsem se jím. Nemohl jsem za to. Neměl jsem přičinění na své smůle, ale jak vždycky říkal Merlin, spravedlnost neexistuje. Všemu se směj, nebo by ses uplakal k smrti.

                   Přišli okolo půlnoci. Sousedi už poněkud typicky vyhlíželi kukátky, jak se válejí po schodech a snaží přimět své tělo alespoň k té nejprimitivnější koordinaci. Jakmile se dokonce dostali až nahoru, vybrali si jedny ze čtyř dveří. Jejich kalný zrak lhal a narazili do zdi. Na druhý pokus se už trefili a svalili se v předsíni.

                   Nikde nic. Žádná taška, žádný batoh, nic. Nic, kam by se vešlo na padesát šest knih, jež symbolizovaly můj dosavadní život a nutily mne neskákat z mostu a Doufat. Doufat v lepší časy. Možná že nastaly, možná že taky ne.

                   Za svůj život jsem si koupil ještě mnoho a mnoho knih, ale těch padesát šest titulů z dob, kdy jsem byl doopravdy mladý, byly navždy ztraceny a pohlceny neúprosným Osudem, který se na mně vyžíval ve vší své zvrácenosti.

                   Odvážil jsem se zeptat na slíbený vánoční dárek.

                   „A co máš pro mě ty? V jiných rodinách děcka šetří od listopadu, aby mohli rodičům dát něco na narozeniny, co máš ty?!“

                   „A z čeho jsem měl šetřit, no? Nic mi nedáváte, akorát mi kradete knihy! Když jste tak chytří, kde jsou moje knihy, co se s nima stalo, proč tu nejsou? Neslíbili jste, že mi je vrátíte? Jakým právem jste na ně vůbec sáhli?“

                   Tu se do hovoru vložil můj otčím. Oči měl krví podlité, na předloktích se mu rýsovaly žíly, jak zatínal pěsti a uvažoval, jestli mě má uhodit nebo ne. Řval z plných plic a nic ho nemohlo utišit. Vůbec nic. Podobal se biblické pohromě a já jsem věděl, že nesmím nic udělat, že jsem proti němu úplně bezbranný a kdybych se s ním začal opravdu hádat, zabil by mne. Bez váhání. Alkohol mu zamlžil mozek a on se neobtěžoval přemýšlet nad svými činy ani za střízliva.

                   „Co to meleš, jací zloději, mám ti dát facku, ty frajere? Si myslíš, že když se naučíš číst, tak si lepší než my ostatní? Vypadni odsud, než tě zabiju, žádný knihy, až TY si na ně vyděláš, potom si je můžeš koupit zpět, ty svý posraný knihy! Opovaž se ještě něco říct, cos‘ v životě dokázal, co umíš? Proč mlčíš, došla ti řeč nebo co? Se bojíš, že, ty podělaná sračko. Hlavně, že tu za tebou každej pátek chodí nějakej buzerantskej kouzelník, aby z tebe byl nějakej byrokrat nebo co. Si nicka, oproti mě si nicka, necháš se zmlátit od kluků ve škole, v životě jsi dokázal velký hovno. Můžeš jen sedět a tiše menstruovat! Seď a tiše menstruuj, bo si tě podám, ty malej skrčku. Se mnou si nehraj, po chodníku jsem rozetřel větší frajery, než si ty. Mazej odsud. Rozumíš?! Vypadni bo ti natáhnu!“

                   Matka začala křičet na protest, ať mě nechá být, že jsem hodný a s těma knihama mám pravdu, ale Pieder jí dal pár facek. Nedokázal jsem se jí zastat. Neměl jsem proč. Její starost nebyla upřímná. Nebyla to moje matka, nemilovala mě, jinak by už dávno něco udělala, dávno by se už vzpamatovala, šla by na léčení nebo něco takovýho, ale ona mě nemilovala a já ji nelitoval. Jak vždycky říkal Merlin:“Musíš se smát lidskému neštěstí, protože to je jediná příležitost, kdy ti bohové vnuknou endorfiny do mozku, aby ses rozchechtal. Jinak se upláčeš k smrti. Pamatuj si to, Starče, synu Ochlasty. Předpovídám ti, že se budeš smát smůle lidí a budeš tomu rád, předpovídám ti, že budeš věčným starcem a nedostižným lhářem, protože budeš mít ideu, svět, jenž bys mohl stvořit, ale pravda je opakem lži a jako taková se musí s ní mísit. Koneckonců, když šílenství je totožné s moudrostí, proč by pravda nemohla být dosahována skrze lež? Osud je neúprosný, Starče.“

                   Marně jsem mu tenkrát vysvětloval, že nejsem stařec, že mi je teprve dvanáct, ale on mě neposlouchal, pořád vykládal, jak jsem vrásčitý a seschlý a jakmile jej mé námitky unavily, vymluvil se na měchýř kmeta a odběhl neznámo kam. Nyní jsem jej už tři měsíce neviděl. Co bych dal za jeho přítomnost v tuto chvíli! Vidím, jak se ten poťouchlý mudrc napřahuje svou černou holí a mlátí s ní otčíma, až se z té jeho vyholené hlavy valí krev a já si vychutnávám pohled na jeho rozdrcenou lebku.

                   Neustávající řev mě vytrhl ze zamyšlení. Díval jsem se do brunátného obličeje toho nenáviděného muže a věděl jsem, že teď mě udeří. Teď to přijde a už to nikdy nebude tak, jako to bývávalo dřív. Popadl jsem klíče a seběhl ze schodů. Naštěstí nešel za mnou. Odemkl jsem si sklep a schoval se v koutě. A teď, když jsem se krčil v chladivém, mrazivém koutě, uvědomil jsem si, že můj milovaný Merlin měl do prdele pravdu. Tady v té špinavé díře, kvůli který si určitě budu muset léčit omrzliny, jsem zestárl. Stal jsem se Věčným Starce a když se tu znenadání objevila mourovatá kočka, přitiskl jsem ji k sobě a tišil své slzy posloucháním spokojeného předení.

                   Vždycky jsem miloval kočky.

                   3. ledna, 13 let po smrti mudrce

                   Utekl jsem z domova. Chvíli jsem se pokoušel žebrat, ale lidi nejsou vlídní, někteří si ještě kopli do žebráka, co se choulí ve studené zimní noci na jejich vznosné dlažbě, kam nic tak ošklivého jako opuštěný starý muž nepatří. Stavil jsem se i v lesní chýši, ale Merlin se pořád nevracel a snad to tak bylo i dobře, protože by se mi akorát vysmál. Vždy se každému vysmíval, i těm, které miloval. Zvláště těm, které miloval. Byl bezvýhradně moudrý a bezvýhradně bezcitný. Nic mu nebylo svaté, pokud se to netýkalo jeho osoby, to pak byl autoritativní a posvátný každý pšouk, který po večeru vypustil pod dekou.

                   Jedna milá stařenka mi však doporučila jeden útulek, kde mi dají zdarma najíst a dovolí mi se tam vyspat v suchu a teple. Vděčně jsem uposlechl její rady a jakmile se mi podařilo zažehnat základní existenciální problémy mého nového života, postavil jsem se doprostřed ulice lemované po stranách vzrostlými duby. Něco upoutalo mou pozornost. Zastavil jsem. Listoví divoce ševelilo a v tom mořském, stromovém hukotu se nesl ostrý, štěkavý smích starce. Starce, jenž se směje cizímu neštěstí, který si vychutnává svou amorální výhru a křičí na celé kolo:“Peč se, ty červe, jen se peč.“ Uvědomil jsem si, co každopádně musím udělat. Je totiž pravdou, že jsem Stařec Drávid Moudrý a Stařec Drávid Moudrý byl svého času nejmocnější kouzelník všech zemí, jenž odrazil plenivý útok Ordovicianů. Nehledě na to, že vynalezl způsob, jak nezemřít. Zjistil, jak se rodit znovu a znovu a já jsem jedním z jeho inkarnací, jeho nové tělo. Právě proto ke mně každý týden docházel Merlin, aby moje moc nezůstala nevyužita.

                   Každému kouzelníkovi, obzvláště těm mocným, je zakázáno používat svou moc ve svůj osobní prospěch, pro uskutečnění pomsty nebo pro obohacení. Jenže já ještě nebyl kouzelník. Ještě ne. Avšak něco jsem přece jen uměl. Něco přece jen. O Vánocích jsem zestárl a stáří je nepřeberné množství zkušeností, které je nutno upotřebit, aby náš nádherný život nebyl nakonec jen snůškou zbytečných třiceti tisíců dnů.

                   10. ledna, 13 let po smrti mudrce

                         Peč se ty červe, jen se peč.

                   Opravdu jsem si to užíval. Není zas tak špatné smát se cizímu neštěstí. Pokud bychom to my starci nedělali, byli bychom se uplakali k smrti.

                   Včera večer jsem se vrátil ke svému bývalému domovu se zcela jasným úmyslem, který mi vnukla dubová alej tím svým štěkavým smíchem. Neviděl jsem totiž jiné možnosti než uposlechnout hlas vyššího principu. Sice jsem si myslel, že pomsta mi přinese větší uspokojení, ale každý druhý se musí spokojit jen s málem. Vychutnával jsem pocit tupého a bestiálního zákona vládnoucího mému velkolepému duchu. Nic mne nemohlo zastavit. Ani principy, jímž jsem se nakonec podřídil, ani neúprosný Osud, ani vlastní svědomí. Musel jsem to udělat, jinak bych si to do smrti neodpustil, jako si stejně neodpustím, že jsem to udělal.

                   Mráz spaloval moji kůži. Nezasloužil si mou pozornost v takovou chvíli, v tu chvíli, kdy se mé roucho začalo nadouvat další vypuknuvší sněhovou bouří, v tu chvíli, kdy mé oči plály jako ohně Antikristovy, kdy jsem popadl hůl a z její hlavice vytryskl proud ohně, jenž spálil na popel veškeré zlo toho domu, všechny vzpomínky na neštěstí slabých, vzpomínky na doby, kdy moudří byli neprozřetelní, věrní se poddali zradě, čistí krvesmilstvu a já, jakožto prorok nevidoucí moudrosti oslepl tmou těch temných srdcí.

                   Jednou mi kdysi kdosi řekl, že starcovo srdce je temné a lidé v něm pochmurní a tišší. V mém srdci už žádní lidé nejsou. Uhořeli v mém domě, kde jsem strávil dvanáct let svého mládí, trpěl kvůli otci, jenž po mě házel židle, trpěl kvůli matce, jež byla slabá a nedokázala se zbavit své závislosti a kvůli otčímovi, který se mě pokusil zabít.

                   Peč se ty červe, jen se peč.

                   Je hezké smát se cizímu neštěstí.

                   11. ledna, 13 let po smrti mudrce