Zaskřípalo to. Nechtěl jsem ji hned vyrušit a tak jsem se k ní pokoušel přiblížit pokud možno nepozorovaně. Zaskřípalo to sice dlouhým, táhlým zavytím, ale ona tam přesto stála bez hnutí dál. Obloha se zatáhla, ani jsem si toho po cestě nevšiml. Nebude trvat dlouho a mokrý šedivý závěs vyprázdní své útroby na naše hlavy.

Ale ne, ještě nepršelo, bylo jen dusno a vlhko. Vánek z jihovýchodu jí roztančil šaty, vlasy jí sčesával na jednu stranu. Ani jsem nevěděl, že ze střechy tohoto starého domu lze spatřit tak velkou část města. Mravenci dole se hemžili odpoledním tempem, brzo je překvapí déšť a oni si zalezou do svých komůrek v zemi. Byl jsem rád, že jsme v tuto chvíli tak vysoko, nikdo nás nevidí a máme absolutní soukromí. Její hlas v telefonu zněl tak rozrušeně, vlnivě rozklepaný, kolísavý, nerozhodný, prostě pro ni naprosto netypický. Hodně mě to rozhodilo.

Pomalu jsem doplul až k ní a pošeptal ordinérní: "Ahoj." Nic lepšího mě nenapadlo, ale byl jsem v situaci, kdy bych mohl klidně mlčet. Teď bude mluvit ona a to, co řekne, možná navždy změní naše životy. Pustil jsem svůj zrak na chviličku na ní, abych jí viděl do tváře. Dívala se dolů a měla naprosto kamenný výraz. Sfinga mi odpověděla tichým: "Hm."

"Takže jsi to četla?" musel jsem začít.

Otočila se, abych si všiml, že má ten papír ve druhé ruce. Byl zmačkaný, to bylo špatné znamení. Nevypadala, že by byla vůbec schopná promluvit. Byla v rozpacích. Nikdy jsem nevěřil, že je možné, aby ji člověk spatřil takovou. Královna večírků, sexsymbol společnosti, nedotknutelná modla. Jak tam tak stála, viděl jsem ji jako vajíčko s ocelovou skořápkou, kterou se mi podařilo rozbít.

"Já....já jsem nic netušila, já...."

Roztřásla se a oči jí divoce těkaly ze strany na stranu. Nedívala se na mě, kdyby se mi podívala do očí, viděla by, že jsem paralyzován překvapením. Měl jsem sem přijít, ona se mi měla vysmát a praštit za sebou dveřmi. A ona... Ona si klekla na kolena a třesoucím hlasem mi připomněla, že jsem právě v sobě zbořil veškeré své představy o ní.

"Odpusť mi to. Já jsem tak slepá. Já jsem fakt nic netušila. Odpusť mi to, nechtěla jsem...."

Klekl jsem si k té malé Ledové královně a oči se mi zalily slzami. Byla v šoku, ruka se jí rozevřela a pustila papír na hrubý beton. Ten dopis jsem dával dohromady skoro dva týdny. Bylo tam úplně všechno. Všechny mé básně, při kterých mi ona šeptala do ucha hloupě znějící nesmysly. Má můza. Všechny své pocity spojené s ní. Ten kus papíru byl prosáknut bolestí, kterou mi nevědomky způsobovala po celá ta léta. Na konci třesoucí se rukou připsáno dvousloví "Miluji Tě".

"Já jsem strašná, pojď sem..."

Obtočila mi své bílé ruce kolem mých ramen a mě se zajiskřilo před očima. Seděli jsme v objetí beze slov možná deset minut, možná půl hodiny. Hodinky nenosím a kostelní zvony přestaly odbíjet. Pomalu jsem dýchal vůni jejího lesa, nechal jsem se naplnit její éterickou podstatou. Houpali jsme se. Houpali jsme se přitom do rytmu nějaké neznámé skladby, která se během chvilky stala tou "naší" skladbou. Hlava se mi naplnila otázkami, nebyl jsem schopen rozumně uvažovat. Je to snad objetí na rozloučenou? Jenom jsem ji šokoval? Bože, co když mě má taky ráda? Neublížil jsem jí? Měl jsem právo to všechno udělat? Co bude teď? Ta nejistota, ta strašná nejistota mi nevadila snad jedině proto, že ona byla tak blízko. A pak...

"Ano."

Tři hlásky vhozené do větru z těch nejkrásnějších úst na Zemi. "Ano" s první kapkou, dopadající na rozpálený asfalt. "Ano", které jsem jasně slyšel a přesto jsem nevěděl, zda mne nešálí smysly.

"Co?"

"Ano."

Odpoutala se ode mě a poprvé se mi podívala do očí. Usmála se, ona se smála. Opravdu, v očích se jí ještě leskly slzy a ona se smála. Ten úsměv byl jenom pro mě. To chladné stvoření mi teď leželo v náručí. Roztálo teplým proudem pocitů, který mi samovolně vytryskl na papír. Zdá se mi to, všechno se mi to zdá. Tohle nemůže být pravda. Jestli je to pravda, tak... Viděl jsem sám sebe v její rohovce, neschopného cokoliv pochopit. Zaraženého, šokovaného. Déšť jí na tvář pomalu maloval slzy a udělalo se chladno. Nevnímal jsem to. Nevnímala to ani ona. Polibek přišel v zápětí, jako přirozené vyvrcholení předcházejícího děje. Katarze.

A pak už jsem to nevydržel a vyletěl do vzduchu, radost mi pulzovala každičkou částí mého těla a chtěla mermomocí ven. Hlasivky mi výskaly samy, bože, pobíhal jsem po té střeše jako blázen a tančil se světem. Tančil jsem kolem ní a prosil bohy za odpuštění. Tančil jsem a ona po malé chvíli ohromení tančila taky. Když jsem se ovládl, koktal jsem jí v objetí verše. Verše jenom pro ni. Nové verše. Starých, bolestných už nebylo zapotřebí. Tančil jsem s můzou, kterou už za nic na světě nenechám uletět pryč. A ona, jakoby mi četla myšlenky, roztáhla své ruce a její šaty vytvořily křídla.

"Jsi motýl, jsi motýl !!!" křičel jsem na ni jeden řádek přes závoj deště a oba jsme se smáli jako šílenci. Vzrušení v její tváři, touha. Něco tak silného jsem od ní nikdy nečekal. Nádherný, nekrásnější okamžik mého života.

"Já chci letět, chci letět s tebou. Chci letět pryč. Poletíme!" výskala a po tvářích jí stékaly slzy deště. Byla motýl, chycený do provazců vody. Vzal jsem ji do náruče a postavil ji na vyvýšený okraj střechy. Smála se, smáli jsme se. A pak jí cosi pomalu splnilo její přání a vyzdvihlo ji dva centimetry nad zem. Radost. Radost byla najednou hmotná a všude kolem. Byla to vlna, na kterou se může člověk posadit a nechat se vynést do výšin blaženosti. A ta vlna jí omotala její malá chodidla a s mou pomocí ji vynesla do výše. Smích vystřídalo tiché, spokojené, čarovné ticho.

"Děkuju." pošeptala mi, než jí ústa zalepila pavučina větru. Stál jsem tam a naslouchal posledním tónům té neskutečné symfonie. Políbil jsem jí ruku, za kterou se mě instinktivně chytla v okamžiku, kdy se vznesla nad okraj. A pak se pustila.

Já jsem ji pustil.

A ona letěla...

červenec 2001