|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Zavolala mi, že něco potřebuje, tak jsme si daly sraz v kavárně. Dorazila se zpožděním a byla stejně okouzlující jako vždy.
„Drahoušku, vypadáš skvěle, vždycky, když tě vidím, žasnu, jak to děláš. I Pavel to vždycky říká, no řeknu ti, kdybys nebyla tak dobrá kamarádka a on tak úžasný manžel, snad bych i žárlila. Ale on mě tak šíleně miluje, že se nemusím nějaké nevěry bát,“ švitořila a přitom si ještě stačila beze slov objednat vanilkový koktejl a popelník. Pak vytáhla špičku, nasadila do ní cigaretu a připálila si, čímž mi dala možnost taky něco říct.
„Ahoj Magdi, taky vypadáš výborně. Jak se ti daří?“
Přítelkyně Magda. Osůbka velice zvláštní, kvůli které se už na gymplu rozdělovali lidé na dvě znesvářené skupiny – na ty, kteří ji obdivovali, a ty, kteří ji k smrti nenáviděli. Byla jsem snad jediná, kdo ji viděl reálně, se všemi přednostmi i chybami, a snad proto jsme zůstaly kamarádky i po maturitě.
Magda se zhlédla v dámách z vyšší společnosti, jaké vídáme v amerických seriálech typu Dallas a Dynastie, a umínila si, že přesně taková jednou bude. Povedlo se. Bohatý manžel, vila s bazénem a obrovskou zahradou, večírky, důležitá obchodní setkání, to byl její život, který mi právě líčila.
„…no co ti budu vykládat, znáš Pavla, nakonec vyjednal naprosto exkluzivní smlouvu. Za týden jedeme ještě něco zařizovat do Španělska, pak se to rozjede. No a to je vlastně to, kvůli čemu jsem se chtěla sejít.“
„Ale… já neumím španělsky,“ odpověděla jsem zmateně.
Rozesmála se: „To ani nemusíš, drahoušku. Chtěla jsem tě jen požádat, jestli bys nám příští týden nepohlídala dům. Pavel tam chtěl usadit svou sestru, ale to je ti tak hrozná ženská, nesnesla bych tu představu, že si hoví v našem domečku. Tak jsem si vzpomněla na tebe, nenecháš mě v tom, že ne?“
Okamžitě jsem souhlasila, to se nedalo odmítnout. Vezmu si dovolenou a pořádně si ji v té jejich luxusní vilce užiju.
„Tak to je výborné, ještě ti zavolám a domluvíme podrobnosti, teď musím letět, příště si pokecáme, jo?“
A byla pryč. Ani mi nevadilo, že jsme se nedostaly k rozebírání mého života, protože poslední dobou za moc nestál.
S pohledem upřeným do ohně jsem popíjela víno. Tohle byla báječná dovolená. Ráno jsem si přispala a snídani jsem si vzala do postele. Pak jsem se procházela po zahradě, zaplavala si v bazénu a zbytek odpoledne se opalovala. Když se začalo ochlazovat, vyrazila jsem na podvečerní nákupy. A nakonec, přestože bylo léto, jsem neodolala a zapálila oheň v krbu.Cítila jsem se jako v divočině, i když Magdina vila stála uprostřed města. Určitě k tomu přispíval i Cyr, který mi ležel u nohou a zahříval je.
My dva jsme si padli do oka hned při prvním setkání. Ještě než Magda odjela, pozvala mě k nim, ať se seznámím s domem, co kde je a tak.
„A taky se musíš seznámit s naším pejskem,“ sdělila mi nepříjemnou novinku. Ze psů jsem totiž měla vždycky trochu strach, který se ještě dal překonat v přítomnosti jejich páníčků, ale být s nějakým hafanem sama?
„Vy máte psa? Tos mi neřekla,“ vyděsila jsem se tedy a už si v hlavě sumírovala, jak jí vysvětlit, že to tedy opravdu nepůjde a že se nakonec bude muset smířit se švagrovou v domě.
„Je to zlatíčko, vůbec ničeho se nemusíš bát, drahoušku. Cyr je nenáročný, jednou denně ho nakrmíš a jinak se o něj vůbec nemusíš starat, bude pobíhat po zahradě a hrabat mi v záhonech,“ přesvědčovala mě. Nakonec jsem svolila, že se na něj podívám a podle toho se rozhodnu.
Byl nádherný, myslím, že jsem ještě neviděla tak krásného psa. Měl v sobě vznešenost a hrdost zvířat z divočiny a když jsem se mu podívala do očí, měla jsem pocit, že jsou lidské. Jako by říkal neboj se, se mnou budeš v naprostém bezpečí. Pak se ke mně pomalu přiblížil, posadil se mi k nohám a položil mi hlavu do klína. A já se vůbec nebála.
„To není možné, on se do tebe snad zamiloval,“ smála se Magda, protože Cyr se ode mě po zbytek návštěvy nehnul. A já si říkala, že má pravdu. Prostě láska na první pohled.
Druhý den mé snové dovolené se zkazilo počasí. Od rána lilo jako z konve. Nakrmila jsem Cyra a pak jen znuděně koukala z okna. Nechtělo se mi číst, koukat na televizi, poslouchat rádio, prostě nic. Myslela jsem na manžela.
Byla jsem vdaná pět let. To podle mě není tak dlouhá doba a nikdy dřív by mě nenapadlo, že by se krize mohla dostavit tak brzy, nicméně stalo se. Chodili jsme kolem sebe jako cizinci, ráno odcházel do práce, vracel se pozdě večer a se slovy, že je unavený téměř okamžitě uléhal do postele. Chtěla jsem se mu přiblížit, ale všechny mé pokusy se rozbíjely o jeho obranný val, který si proti mně vystavěl. Snad i v té práci trávil tolik času jen proto, aby se mnou nemusel mluvit a trávit čas v mé společnosti.
Hlavně nebreč, okřikla jsem se a šla se v holinách a pláštěnce, které jsem vyhrabala v Pavlově dílně, projít po zahradě. Ušla jsem jen pár kroků a najednou jsem ucítila náraz a válela se po zemi. To Cyr, kterému samozřejmě déšť nevadil a celé dopoledne poletoval kolem plotu a štěkal na kolemjdoucí, byl tak nadšený mou přítomností, že se na mě radostně vrhl a povalil mě na zem.
Snažila jsem se zpod něj dostat, ale on to považoval za hru a nechtěl mě pustit. Měla jsem hrozný vztek, chtěla jsem tu chlupatou obludu odhodit nebo odkopnout někam hodně daleko, ale zkuste jen tak odhodit čtyřicet kilo živé váhy, když si myslí, že si s ním hrajete. A jak jsme se tak váleli po zemi, vztek mě postupně přecházel a vystřídala ho radost. Radost ze hry, radost z deště, radost z téhle dovolené a ze života vůbec. Smála jsem se jako už dlouho ne a bylo mi dobře.
Když člověk trpí v pubertě nevysvětlitelnými depresemi, dá se to považovat za normální. Když se deprese vyskytují u člověka dospělého, měl by si uvědomit, že s jeho duševním zdravím není všechno v pořádku a vyhledat odbornou pomoc. Jenže co dělat, když má k psychologům vrozenou nechuť jako já? No jo, strach ze psů jsem taky měla a překonala ho. Jenže ten byl ve srovnání s mou psychologofóbií úplně nepatrný.
Prostě a jednoduše, moje nálada se přes noc naprosto změnila. Večer jsem uléhala s pocitem, že život je krásný a ráno jsem měla chuť chcípnout jak krysa. Vůbec jsem nechtěla vylézt z postele. Ležela jsem zachumlaná pod peřinou jen se svými chmurnými myšlenkami. Jenže kolem jedenáctí se Cyr začal velmi vehementně dožadovat svojí snídaně, kterou měl dostat už před několika hodinami. Vypustila jsem z pusy neslušné slovo a šla ho nakrmit. Moc dobře jsem si uvědomovala, že on za nic nemůže a že jsem to já, kdo by potřeboval nakopnout, ale stejně jsem ho v tu chvíli opět nenáviděla.
Najednou se mi strašně zastesklo. Sedím si tu, odříznutá od vnějšího světa špičkovým poplašným systémem, a zatím můj muž tam venku vydělává peníze, abychom měli z čeho žít. A já se mu za tři dny ani jednou neozvu, jsem to ale ignorant. Zaplašila jsem myšlenku „Taky se mohl, parchant, ozvat sám,“ a vytočila číslo.
„Proformex,“ vyštěkl na mě ze sluchátka dívčí hlas.
„Dobrý den, mohla byste mě spojit s panem Kovářem?“
„Pan Kovář odjel na školení, bude tu až příští týden. Kdo volá?“
„Tady je jeho žena, nenechal pro mě nějaký vzkaz?“
„Ne,“ odsekla. „Ještě něco?“ zeptala se pak otráveným tónem, který měl naznačit, ať už radši nic nechci.
„Ne,děkuji. Na shledanou.“
Stála jsem u telefonu, neschopna položit hluché sluchátko, a z očí mi tekly slzy. Slzy vzteku a beznaděje. Odjel na školení. Proč mi nic neřekl? Měl to být trest za to, že jsem si dovolila nastěhovat se na týden k Magdě? Vždycky ji nesnášel, ale když jsem mu ten nápad s bázní v hlase předložila, neměl nic proti. Řekl, že to chápe a ať si to užiju.
Cyr stál opodál a sledoval mě těma jeho moudrýma očima. Klekla jsem si k němu, objala ho a zabořila mu hlavu do srsti na krku. A pak jsem vstala a protože mě nenapadlo jiné řešení, šla jsem prozkoumat Magdin bar.
O několik hodin později jsem seděla u krbu a pokoušela se ho zapálit. Měla jsem to ztížené tím, že jsem vypila asi litr vína a neurčité množství koňaku. Nakonec jsem svou snahu vzdala a otočila se. Za mnou seděl Cyr a opět mě pozoroval. Z jeho pohledu mi přeběhl mráz po zádech.
„Co na mě pořád čumíš, ty blbej pse,“ zařvala jsem na něj a když se nehýbal ohnala jsem se po něm. Přikrčil se a v očích mu zajiskřilo. Teď po mě skočí a roztrhá mě, prolétlo mi hlavou a zvedla jsem ruce na obranu. On se ale spokojil s temným zavrčením. Koukala jsem na něj a pak jsem dnes už po několikáté rozbrečela.
„Promiň mi to, chlupáči, promiň,“ začala jsem se mu omlouvat. „Já vím, že za to nemůžeš, já jsem taková koza…nikdy bych tě neuhodila, vážně ne.“
Vrávoravě jsem přešla na druhý konec místnosti, nalila si další koňak a přisedla si k němu tak blízko, abych ho mohla hladit.
„Ty máš štěstí,“ pronesla jsem už trochu klidněji, „lidské problémy tě netrápí a ty psí, ty snad taky ne. Máš svůj domov, starají se o tebe vzorně, mají tě rádi, o nic se nemusíš starat a problémy s láskou, to už ti vůbec nic neříká.“
Cyr se na mě podíval, jako by chtěl říct: „Myslíš?“
„No to víš, že jo. Máš nějaké to sexuální období, ale nemusíš se oženit a žít s jedním psem až do konce života a snažit se pochopit, proč už není takový jako dřív, proč je věčně podrážděný a štěká po tobě, když už s tebou vůbec mluví.“
Položil mi hlavu do klína s výrazem: „No tak se netrap, já ti rozumím.“ Pak už jsme jen seděli. Bez hlesu, bez pohybu, upírala jsem pohled na nezapálený krb, v ruce držela nedopitý koňak a hlavou mi běžely vzpomínky na těch pět let manželství. V jednu chvíli jsem si povzdychla: „Proč nejsi chlap, Cyre? Hned bych s tebou utekla a začala nový život.“ A pak už nebylo nic.
Ráno jsem se probudila na koberci, vedle mě se válela prázdná sklenička, koňak byl rozlitý na koberci. Hrozně mě bolela hlava, ale ještě víc jsem se styděla. Zní to absurdně, ale styděla jsem se před Cyrem. Takový ušlechtilý pes a já se zliju jako dobytek. Rozhodla jsem se, že si musím napravit reputaci, a tak jsem se celý den místo depkaření věnovala smysluplným činnostem, napřed jsem uklidila včerejší spoušť a když už jsem byla v tom uklízení, přibrala jsem i ostatní pokoje v domě. Pak jsem si uvařila pořádný oběd místo toho, abych se jako vždy odbyla něčím instantním. Nakonec jsem upravila svůj vzhled, který byl po včerejšku taky dost pošramocený, a předstoupila před svého soudce Cyra. Tvářil se vesele, takže jsem asi obstála. Měla jsem z toho takovou radost, že jsem si s ním celé odpoledne hrála na zahradě, a dokonce když jsem se kvůli němu vyválela v blátě, které tam zůstalo jako připomínka předcházejících dešťů, ani jsem se nenaštvala.
Jako by se všechno vrátilo zpět k tomu prvnímu prosluněnému dni. Ve skutečnosti se něco změnilo. Nechápala jsem to, ale cítila jsem se před Cyrem nejistá. Já vím, zní to hloupě, pes není člověk, nehodnotí vaše chyby a omyly, přesto to tak bylo. Jako když zjistíte, že se vám někdo líbí a začnete si před ním dávat pozor na své chování, jen tak pro jistotu, kdyby to cítil stejně. Snažíte se udělat se lepší.
Ale proč se dělat lepší před psem? Pes vás přece stejně vidí jako nejlepší bytost na světě. Snažila jsem se záhadě přijít na kloub, probírala se minulými událostmi a chtěla vypátrat, kde se tenhle pocit objevil poprvé. A pak se mi vybavila ta věta „Hned bych s tebou utekla a začala nový život.“ Co blázníš? Jsi snad už úplný magor? Přece se nezamiluješ do psa!
Večer už jsem se chystala jít spát, když vrzly dveře od mého pokoje. Cyr.
„Copak je, chlupáči?“ zeptala jsem se vesele.
Vyskočil na postel a čekal, co udělám.
„No počkej, hochu, snad nechceš spát u mě v posteli?“
Jeho výraz jasně vyjadřoval, že jo. Přišlo mi to zvláštní, měl sice volný přístup do domu, ale Magda říkala, že je stejně nejradši venku a že ho ani v těch největších mrazech neberou domů. Očividně ale rozhodl za mě, protože se rozvalil na posteli a oběma nám bylo jasné, že když nebude chtít, tak s ním nepohnu ani o píď.
„Tak jo, když chceš,“ rezignovala jsem a když jsem se snažila vměstnat na ten kousek místa, co mi nechal, dodala jsem ještě: „Doufám, že nemáš blechy, potvoro.“
Do té doby jsem netušila, jak je příjemné tulit se v noci k psímu kožichu.Vlastně jsem si už nějakou dobu nedokázala vybavit, jaké to vlastně je tulit se k někomu. Manžel vyžadoval, abych se v noci zdržovala na své půlce postele, a zdůvodňoval to tím, že potřebuje na spaní hodně místa. Sakra, napadlo mě, děti nemáme, tak proč se mnou ještě je?
V noci se mi zdálo, že sedím na posteli, naproti mně Cyr a mluvíme spolu o mém manželství. Cyr mluví lidským hlasem a mě to vůbec nepřekvapuje.
„Uteč se mnou,“ říká mi, „tvůj muž tě nemiluje, zato já ano.“
„Ale copak to jde?“ oponuju mu. „Ty jsi pes s vlčí duší a já člověk, neklapalo by nám to.“
„To přece není vůbec žádný problém,“ usměje se Cyr.
A najednou se měním, stavím se na čtyři nohy, roste mi srst, ruce se mi mění v tlapky a za chvíli je ze mě psice skoro stejná jako Cyr, jen o něco menší.
Probudila jsem se a chvíli nevěděla, co se vlastně děje. Jsem člověk nebo pes? Posadila jsem se na posteli a podívala se na spícího Cyra. Jsi šílená, napadlo mě, šílená, vzpamatuj se. Nemůžu tu být, musím pryč. Vyběhla jsem do zahrady a na zbytek noci jsem si lehla do zahradního altánu.
Přišel poslední den a poslední noc mojí dovolené. Nepřítomně jsem chodila po domě a kontrolovala, jestli je všechno v pořádku. A pak… ani nevím, jak jsem zabila čas, utekl rychle. Mou jedinou starostí bylo vyhýbat se Cyrovi a nemyslet na ten šílený sen. V noci jsem se zamkla. Cyr jako by tušil, že mu zítra odejdu, strávil celou noc u dveří a tiše kňučel. A já nemohla spát, protože jsem se bála dalších snů, bála jsem se, abych se nezbláznila.
Domů jsem dorazila v náladě, která by se dala charakterizovat jako zmatená. Magda ráno přifrčela, vysypala ze sebe jako vždy záplavu slov, během níž mě s díky nenápadně vytlačila ze dveří. Chápala jsem to, musela být po cestě unavená a potřebovala shodit svou masku dobře naladěné dámy z vyšší společnosti. Cyr se neukázal, což se mě trochu dotklo, ale možná to tak bylo lepší. K mému zmatku přispělo i to, že manžel seděl doma u televize a rozhodně nevypadal, že by se vrátil z nějakého školení.
„Ahoj,“ zabručel a ani se na mě nepodíval.
„Ty jsi doma? V práci mi řekli, že jsi na školení a vrátíš se až příští týden.“
„Cože? Ta blbá husa v recepci to zase všechno popletla. Na školení jsem byl jenom ve středu a na zbytek týdne jsem si vzal volno,“ vysvětloval.
„A pročs mi o tom neřekl?“
„Vždyťs byla pryč, proč ti mám říkat o jednodenním školení.“
„A ta dovolená?“
„No fajn, teď mi ještě začni vyčítat dovolenou, myslíš si, že na ni máš právo jen ty? Já se dřu od rána do večera… ani jsi nezavolala, tak jsem si říkal, že si tam asi užíváš.“
„Volala jsem ti do podniku,“ obhajovala jsem se.
„A proč jsi mi nezavolala na mobil?“
„Protože…protože…,“ protože mě to nějak nenapadlo, ale to jsem mu říct nemohla, tak jsem jen trhla hlavou a uraženě odešla do kuchyně udělat si kafe.
Čekala jsem až se uvaří voda, koukala z okna a znovu jsem se vracela k událostem tohoto týdne.
„Uteč se mnou,“ uslyšela jsem znovu v hlavě ten snový hlas a zalitovala, že to nejde. Pak jsem si zničeho nic klekla a opřela se rukama o zem. Jen jsem se dotkla koberce, změnily se mé nehty v drápy, z rukou se staly tlapky, zbytek těla porostl srstí… rozhlídla jsem se nejistě kolem sebe a udělala několik nejistých kroků vpřed. Pak jsem vyskočila z okna a rozběhla se k lesu. Tam na mě čekal. Spolu jsme běželi vstříc divočině, vstříc volnosti a krásám vlčího života.
„Prosím tě, proč jsi na zemi?“
„Ale spadla mi náušnice,“ otevřela jsem oči.
„Jo a to ji hledáš poslepu?“ zeptal se manžel posměšně. Mlčela jsem, protože jsem nevěděla, jak odpovědět. Jak dlouho mě pozoroval?
„No tak už se nečerti,“ řekl smířlivě a pomohl mi vstát. Pak mě políbil do vlasů a řekl: „Chybělas mi, kuřátko, jsem rád, že jsi zpátky.“
|
|
|
