Jedna z mých starších, které jsem lehce pohlail jazyk.

 

 

Kamennost rysů

zakrývá bdělou mimiku prstů

za zády... Mé nervové sebevědomí

 

je nuceno snášet tenký proud vzduchu

mířící na špičku nosu...

A tak dál... Nejdále ale

den cesty od rodné vesnice

 

Ještě tak Praha... Ale v ní

žije smrt z kouře smrt z hospody

a tamní hřbitovy se svými květinami

jsou sice jako vzdušné díry v ledu

jenomže beton ten neroztaje

pod koly hodin na věžích

ani pod časem odmíraným auty...

 

Propadla by ses studem

kdybys viděla mou rodnou vísku

domácíma očima:

Na ledě uprostřed návsi

na požární nádrži okolo ledna

zahučel klučík do díry v ledu

kaprovi na hlavu a někdo

do toho na dva prsty pískal...

 

Ale i u nás jezdí pod okny

náklaďáky z lomu...

Zásobují stavby na okraji města

čerstvou drtí vápence i s trilobity...

V paměti se blížím k jasně zamrzlému

obrazu-vzpomínce na to jak přebíhám

silnici před našimi vraty kvůli jisté

batolivé myšlence a vtom do mne

zleva zařve Tatra s čumákem...

 

Uměli jsme ji ušima

poznat ještě před zatáčkou

při čekání na autobus do školky

Znali jsme s bráchou

všechna tenkrát povolená vozidla

 

Teď slyším mnohem ostřeji

a přesto poznám jenom zvuky autobusu

a vlaku... Chtěl bych poznat ta auta

 

která mi zastaví když zvednu levý palec

a pěkně se usměji... A chtěl bych ještě víc

poznat ta která trapně nezastaví

Ale i tak by nesměla být noc

To je pak jedno jestli sněží a je mráz

každý se bojí zastavit siluetě

 

protože v noci slídí po silnicích

deprimovaná melancholie

ta nakažlivá děvka z moře

a jak jsem zjistil jednou když Tatra

bez čumáku pozdě zapískala

na dva prsty na kočku

i mrcha z děravého rybníka...

 

- - -

 

Přesto tě zvu ke mně domů

i když

ropu tu nenajdeš...

Leda jeskyni co po ní zbyla:

můj navrtaný pokojíček...