|
|
|
Právo na smrt Autor: Black (Občasný) - publikováno 26.6.2001 (19:28:48), v časopise 29.6.2001
|
| |
Ležím na posteli. Na bíle povlečené posteli – ostatně všechno je tu bílé. Páchne to tu typickou dezinfekcí. Nesnáším nemocnice.
Proč tady jsem? Jednou jsem šla na preventivní vyšetření – taková banalita, však to znáš. Doktorovi se nelíbila moje moč – nevím, co na ní bylo tak zvláštního. Měla jsem si zavolat další den ráno, jestli je všechno v pohodě.
Zavolala jsem mu až třetí den, protože jsem dost zapomnětlivá. Oznámil mi, že bych raději měla přijít. Nechtělo se mi, ale proč se neulít? A navíc, doktor byl celkem fešák.
„Sedněte si,“ řekl tím svým vážným sexy tónem.
Sedla jsem si a čekala, co z něj vypadne.
„Dostal jsem zprávu z laboratoře.“ Kdyby ne, tak tu asi nejsem, pomyslela jsem si. „Měla byste zajít ještě dnes do nemocnice na vyšetření. Máme podezření na onemocnění jater. Tady vám dám jméno doktora, který vás bude očekávat.“ Podal mi malý lísteček, na kterém bylo, u doktorů nezvyklým, úhledným písmem napsáno: MUDr. Petr Kudrna. Asi viděl moje nadšení a proto a dodal: „Opravdu byste tam měla zajít. Než bude pozdě.“
„No jo. Vždyť už jdu. Nashle!“
Přišla jsem do nemocnice a našla Kudrnovy dveře. V čekárně nikdo nebyl, a tak jsem zaklepala.
„Dále!“
„Dobrý den, mě tady posílá doktor Milan Peterek. Prý mám nemocná játra.“
„Ano, ano. Měla jste tu být už předevčírem. Pojďte se mnou.“ Šli jsme do ne zrovna útulné místnůstky. Uprostřed bylo lůžko, nad ním na stropě viselo nějaké zařízení.
„Vysvlékněte se a lehněte si.“
Udělala jsem, co mi řekl.
„A teď pozor.“
Zařízení se začalo blížit k mému břichu, ozářilo jej a zase se vrátilo do původní polohy.
„Tak to je vše. Oblékněte se a přijďte za mnou do ordinace.“
Když jsem tam přišla, doktor se netvářil zrovna radostně.
„Posaďte se. Podívejte, co jsme zjistili není zrovna pozitivní. S největší pravděpodobností máte rakovinu jater. Je bohužel už v pokročilém stádiu. Zůstanete tady. Mohli by vám příbuzní nebo přátelé donést oblečení a hygienické potřeby? Pokoj budete mít jen sama po sebe. Nějaké otázky?“
Vyděšeně jsem se choulila na křesle. Roztřeseným hlasem jsem se zeptala: „Dá se to léčit?“
„No, můžeme vám prodloužit život o takových 6 – 7 měsíců, pokud s námi budete spolupracovat. Zatím to ještě není nejhorší.“
„Takže když je teď červen, tak to někdy v prosinci nebo v lednu zemřu?“
„Do té doby se může objevit nový lék! Zítra vám začíná chemoterapie. Sestřička vás doprovodí do pokoje a dá vám léky. Ty budete užívat třikrát denně.“
Pomalu jsem se zvedala ze židle. Sestřička mě jemně uchopila za ruku.
„Pojďte. Zítra vám už bude lépe.“
Kde sakra všichni berou ten optimismus?
………
Už mi zbývá maximálně měsíc. Lék samozřejmě nebyl objeven. Už mě to tady nebaví – celý dny ležet, třikrát týdně chemoterapie, furt jíst odporný prášky…….je mi z toho na nic. Proč bych se měla vlastně ještě dál trápit? Zašla jsem za doktorem požádat ho o laskavost.
„Ne, to nepřichází v úvahu! A navíc je to zakázané. Hippokratova přísaha je jasná – máme pomáhat lidem k uzdravení.“
„A když už se nikdy neuzdravím? Kurva vám se to mluví, vy tu budete ještě takových 50 let! Ale co já? Jsem tu už pět měsíců a život se mi zhroutil. No řekněte, co já z toho mám? Jenom ležím, nudím se, umírám bolestí, prášky už nepomáhají, i když vy mi tvrdíte opak, chemoterapie jsou taky na hovno.“
„Ale prodlužují vám život.“
„Život? Tomu vy říkáte život?Vy jste opravdu kretén!“ A praštila jsem dveřmi.
……..
Několik dnů jsem nebrala prášky – pečlivě jsem si je schovávala. Už jsem jich měla asi dvacet. Požádala jsem sestřičku o vodu. Může mě někdo soudit za mé svobodné rozhodnutí? Ne. Spolykala jsem všechny prášky a zapila je vodou. Zatemnila se mi mysl. Chtělo se mi spát. Žádná bolest, už je jenom klid. Nádherné….
………
Smrt nastala předávkováním v 15:47.
|
|
|