Seděl jsem v autobuse,

který jel takřka krokem,

a poslouchal to jeho

staré známé

dobrotivé hučení

- rušil ho jen

párek postarších dam

přede mnou.

D1: “No podívejte se, srnky!

A co jich je.

Šest, sedm, osm..”

D2: “A támhle

za těma stromama je další..

devět.”

Zvedl jsem hlavu

a uviděl víc,

ležela v příkopě

hlava zvrácená dozadu,

mrtvolné bulvy vykulené,

nohy skrčené, polámané,

srst vlhká, místy cuchaná,

přesně tak, jak už to bývá

u sražené srnky

tlející v okopu.

Blížila se k nám.

“A podívejte, desátá,”

řekl jsem

tak pateticky,

tak smutně,

tak uštěpačně

a tak ohavně a krutě,

že nikdo pak už nerušil

to jeho staré známé

dobrotivé hučení

- předení,

tak vyrovnané,

klidné

a čisté,

jako tmavé, hluboké

oči chcíplé srnky...