Každý

Každý z nás je jiný. Má jiné zájmy, jiný způsob myšlení, jiný životní směr. Ale co když máme něco společného. Něco v naší hlavě?

Stalo se to dávno, ale zcela nečekaně. Tou dobou jsem studoval na střední škole a brzy jsem ji měl ukončit. Všechno bylo v pohodě, přátelé, holka, chlast, peníze, rodiče no prostě klid, ale...

* * *

„Tak jo, jasně, sme domluveni, tak čau večer,“ ukončil jsem hovor s hlasem ve sluchátku. S pár kámošema jsme se domluvili, že pudem večer ven. Krásný letní den a podle vymeteného nebe jsem typoval, že bude teplá noc. V celku jsem se těšil, už jsem dlouho nikam nezašel.

Doma nikdo nebyl, tak jsem se oholil a patřičně ustrojil. Hodlal jsem z baráku vyjít dřív, trochu se projít a pak zamířit přímo za partou.

Slunce klesalo k západu a já, romantik, seděl na lavce a díval se na tu kýčovitou krásu. Byl jsem v jedné z tichých uliček a nevnímal nic jiného než to slunce. Koutkem oka jsem viděl, že někdo jde po silnici za mými zády. Postavu jsem ignoroval. Po chvíli mi došlo, že osoba jednou stranou mého výhledu prošla, ale na druhé nevyšla. To znamená, že buď někam zahnula..., ale ne, za mnou je zeď, takže by mi měla teoreticky stát za zády. To už se mi sevřel podbřišek ve chvilkovém děsu, že se za mnou děje něco nekalého.

Otočil jsem trup, jak nejrychleji jsem mohl a pozvedl hlavu, abych viděl útočníkovi do obličeje. Možná to bylo tím, že sem rychle otočil hlavu a ona to prostě nedala nebo jsem měl vypálený obrys slunce v sítnici nebo to byl oblak prachu, možná jedna z těchto věcí možná taky vůbec ne. Ostatně se mnou to otřáslo. V první setině vteřiny jsem věřil, že nade mnou stojí muž, vysoko nad hlavou zvednutý kuchyňský nůž, tělo celé napjaté, jen bodnout. V následující chvíli se ale černá postava rozfoukla do okolí a nebylo po ní ani památky. To trvalo jen malou chvíli, ale já na té lavce seděl snad celé věky.

Po nějaké době jsem sám sebe přesvědčil, že tam nikdo nestál, že to byl nějaký blud. Ale stále ve mně vrtala myšlenka, kterou jsem si nehodlal připustit. Bylo to tak jednoduší.

* * *

I přes to jsem večer svou příhodu vykládal kámošům. Oba byli o hodně starší než já (25 a 30) a tak jsem doufal, že mě toho břemene zbaví, že mě uklidní. Udělali ale úplný opak.

„Tak teda nevím, co to bylo.“ ukončil jsem své vyprávění.

Oni se na sebe podívali a ten první se koutkem úst usmál.

„Že by už ?“ řekl ten druhý.

Těkal jsem očima z jednoho na druhého. „Co už ?“ zeptal jsem se zcela zmaten. Oni ale nereagovali, jen ten první se usmál pořádně a jemně na souhlas kývl hlavou. Konečně se na mě podívali.

„Ha, no, co?“ pokrčil jsem rameny, otočil dlaně vzhůru a čekal na vysvětlení. To ale nepřišlo.

„Co?“ oznámil ten první.

„Co?“ já

„Co?“ ten druhý

„Děte do prdele!“ rozčílil jsem se. „Co už ?“

„Jen se při tom neboj, až to přijde.“ dal mi ten první radu, přitom mi položil ruku na rameno a začal se zvedat. I ten druhý se postavil. Rozloučili se, že už musí jít a než sem stačil cokoli říct byli pryč.

V noci jsem ležel v posteli a upřeně se díval na bílý strop. Nemohl jsem spát. Co až přijde? Co tím mysleli? Doprdele co se to děje? Dělali si ze mě srandu? Nevypadali tak. Sakra. Ani nevím v kolik jsem usnul, ale už svítalo.

Ráno jsem se vzbudil s tím, že to byl jen divný sen, pak mi ale došlo, že ne. Rozhodl jsem se jít za otcem. Stále, ještě nepoučen, jsem doufal, že to všechno otec vyvrátí.

„Tati?“ oslovil jsem ho, když v garáži opravoval nějaký motorek.

„No?“ zafuněl, protože se zrovna snažil povolit nějaký pekelně utažený šroubek.

Odříkal jsem mu všechno. I to s těma klukama. A čekal jsem na odpověď. Otec evidentně znervózněl, i přes letní parno mu naskočila husí kůže. V nakrátko ostříhaných vlasech se mu zaleskl pot. Dělal, že zrovna teď se prostě musí dívat na ten motorek, jen proto, aby se nemusel setkat s mýma očima. Věděl jsem, co bych našel v těch jeho: strach.

„Tati?“ spíš to znělo jako NESPÍŠ? „ Co si o tom myslíš?“

„No, jo to si z tebe určitě dělali srandu,“ odpověděl a nejistě se na mě podíval. „Běž se zeptat mamky co bude k obědu a pak můžeš jít posekat trávník, jo?“

Super. Krásně ses mě zbavil, ale já se to stejně dozvím ty zbabělče. „Jasně, už běžím.“

Celý den jsem se snažil zjistit, co se bude dít a kdy. Už mě ani tak nezajímala ta podivná postava, ale spíš ty reakce na ni. Každý reagoval jinak, ovšem výsledek byl stejný, nedozvěděl jsem se nic.

* * *

Ten večer si pro mě přišel znovu a vím, že ho ještě někdy uvidím, ještě jednou naposled.

Po únavném dni, kdy jsem si připadal jako blázen, který se snaží zjistit nezjistitelné, jsem si sedl se sklenkou nealka na zahradu. Opět zapadalo slunce. Bylo schované za domem, já pozoroval jen červánky.

Najednou mé myšlenky přetnul náhlý poryv větru. Otřásl jsem se a pojal podezření. Najednou jsem slyšel každý zvuk, každý šum. Můj zrak postřehl každého brouka. Proč to zbystření? Co se děje?

Slunce zapadlo za obzor úplně a kolem začala vládnou tma. Na domech se objevovaly zářivé obdélníčky oken. I na našem domě jeden takový svítil, jako naděje. Pro koho?

Instinkt mě varoval, že mám odejít z opuštěné zahrady dřív než bude pozdě. Ale čeho se tak bojím? Co je se mnou v té prokleté zahradě?

Vstal jsem a očima hledal sklenici, abych ji mohl vzít domů. Mé plány překazila cizí ruka. Chytila mě za krk a já se začal dusit. Zmatek. Lapání po dechu. Neškrtil mě, jen držel. Vzdáleně jsem slyšel sýpání, jak jsem se snažil nadechnout.

Ruka byla studená a obrovská. Okamžitě jsem věděl komu patří, a proto jsem nebyl překvapený, když si mě otočil k sobě.

Ano, byla to ta stejná černá postava. Vypadala jako prach seskupený nějakou zvláštní sílou k sobě do tvaru velkého lidského těla. Jeho neskutečnost vyvracel stisk na mém krku.

Strach, jenž měl otec v očích. Zažil to taky?

Podíval jsem se do okna našeho domu. Naděje. Pro koho? Přece pro mě. Ale příliš vzdálená. Nemůžu dýchat natož křičet na rodiče. Jsem v tom sám.

Na nejasném obličeji se vytvořil úsměv. Tento typ úsměvů nesnáším.

Celé to trvalo příliš dlouho, začal jsem se propadat. Před očima jsem měl černo. Pustil mě a já se bezvládně svalil na tvrdou zem. Odřel jsem si ruce o kachličky, ale pramálo na tom záleželo. Směl jsem dýchat, ale i tato výsada bolela. Držel jsem se za krk, schoulený do klubíčka. Až teď jsem si všiml co drží v druhé ruce.

No ano, vždyť ji měl i minule, proč by ji neměl i teď? Obrovská postava, sotva rozeznatelná od okolní tmy, u mě poklekla a zvedla kudlu do výše.

Jen se při tom neboj, až to přijde. Zněla rada mého kamaráda. Copak on to taky zažil? Ten druhý s tím souhlasil, takže on taky věděl o co jde. Že by už? Že by co, vy parchanti?

Bál jsem se. To je slabý slovo, málem jsem se posral strachy, když nade mnou visela ta kudla. Chtěl jsem se bránit, ale nemohl jsem se pohnout ani o píď. Jen jsem s úžasem hleděl na to, jak se ostří přiblížilo k mému hrudníku a pomalu a bolestivě zajelo dovnitř. Bolelo to. Opět jsem nemohl dýchat, tentokrát kvůli bolesti. Nedýchal jsem, ale musel jsem to dělat. Jednoduchá rovnice: nový vzduch = nová bolest. Bolel každý úder mého srdce, dokud ještě bilo. Z očí mi tekly slzy a studěly mě v uších.

Postava pustila rukojeť nože a ten zůstal poslušně stát v mém těle. Obličej té zrůdy se mi sklonil k uchu. „Musíš něco vydržet ...“ zašeptal hlas mého otce. Co si zač, že nemáš ani svůj hlas?

Přiblížil se ještě blíž a pošeptal mi jednu větu. Dost důležitou. Poté se odklonil a usmál. Náhle, i přes to všechno co mi provedl, jsem mu věřil a chápal ho. Díval se na mě s tím svým úsměvem a mě přestalo bít srdce. Tentokrát bylo černo absolutní. Jakoby zevnitř mé hlavy jsem uslyšel otcův hlas, ale to nemluvil otec: „Pšt, to celé je tajemství ...“ A já věděl, že se u toho neustále usmívá.

* * *

Druhý den jsem se vzbudil na tom stejném místě, jako jsem včera ...co? Umřel? Ano, jako jsem včera umřel.

Jen se při tom neboj, až to přijde. Bát se? Vždyť to byla nádhera! Jen kupředu! Byl to přechod od naivního dětství do další fáze života, jenže s novou vše odhalující informací. Člověk si připadá jako trouba, myslet si, že ...cha cha, já hloupý, ale ne, pšt, je to tajemství a čeká na každého.

Vstal jsem. Mé tělo bylo naprosto v pořádku. S úsměvem na rtech jsem vykročil vstříc životu. Ach, jak je svět krásný a dospělost bolestná.