…………Mám pocit, jako kdybych se náhlým cuknutím probudil z té nejstrašnější noční můry, všude se rozprostírá černočerná tma, která se kolem mého těla obtáčí jako obrovský had bez konce a začátku. Vím, že nebude dlouho trvat než mi jeho chladné tělo zmáčkne hrdlo a pošle mne tam kam jsem svým jednáním doteď směřoval.
Vše začalo před pár lety. Nevím už sice přesně, jaký moment v mém životě spustil celý ten řetězec událostí, které mne dovedly až na toto místo, ale teprve tady jsem konečně pochopil. Jako kdybych nahlédl do Platónova světa idejí a to ve mne zbořilo vše, o čem jsem si dříve myslel, že je normální, běžné a přirozené. Dlouho bohužel trvalo, než jsem si to uvědomil. Začal jsem mít časté návaly smutku, strachu či úzkosti, které mi nebyly srozumitelné a jejich intenzita se postupem času zvětšovala a moje duše se začala ztrácet z tohoto světa. Jediné, co ve mne ještě bojovalo a nechtělo prohrát souboj s idejemi, bylo mé tělo, které bylo příliš svázané s materiálním světem a s jeho umělými požitky. Kamarádi se semnou přestávali bavit, prý jsem nudný a mají ze mne depresivní pocity. Brzy jsem přestal raději vycházet ven ze svého pokoje. Pouze po setmění a dlouhém naslouchání u dveří jsem se vyplížil oblečený celý v černém ven na chodbu a ve shrbeném úprku s téměř již zvířecí divokostí běžel do nejbližší večerky. Celé dny jsem pak seděl v zatemněném pokoji, v koutku a klepal se strachy. Pořád jsem si myslel, že se tato situace nějakým zázrakem sama vyřeší, že někdo přijde a vytáhne mne z té černé díry. Ale zároveň jsem si uvědomil že asi není nikdo, kdo by byl ochotný jít za mnou do mého tmavého vězení. Každý má přece rád jasné slunce a bojí se neznámé tmy. Temný den a ještě temnější noc byli teď jedinými mými společníky.
Po čase už i tělo začalo vzdávat svůj osamělý boj, má kůže byla potažená hedvábnými pavučinami a oči už jsem ani neotvíral. Občas jsem si s radostí přejížděl po kostnatých rukách, vysmíval se tělu, jak je slabé a nemohoucí. Konečně už mi nemůže poroučet!
…………Jsem slabý a usínám.
|