Slyšel jsem dnes,
ach ano, vzpomínám si,
zpěv mladé ženy, plný krásy
a podmanivý jak houslové sólo,
jak mořský příboj, který smáčí molo
a odnáší si drobné střípky dlažby,
jak důlní vrtačka, jež duní v předku ražby,
aby si podrobila tvrdý kámen,
zpěv horký jako slunce nebo plamen,
hlas nesmělý a přitom vášnivý,
ve výškách jasný, zvonivý
a přesto podkreslený něčím hlubokým,
snad energií sopky, co já vím,
i trochu rozechvělý, možná skrytým pláčem
a nebo mnou, nezvyklým posluchačem,
a silný ve svém falsetu,
že přehlušil ruch marketu...
…žel, slyšel jsem jej ve sluchátku
jen po nejbližší křižovatku,
pak bez konce mi ztichl záhy
a nechal mě po zbytek dráhy
přemýšlet, jestli možné není,
že zpívala mi o loučení.
|