Svatba jako ....

Začalo to všechno ve středu. Vlastně úplný začátek vznikl v květnu, ale mezitím uplynulo pět měsíců a během té doby se nestalo nic zvláštního co bych měla popsat. Snad jen to, že zatímco já a Petr jsme se rozhodli vzít, jeho rodiče ta naše svatba málem rozvedla, jak v legraci často říkávali.

Byla středa večer. Dva dny před obřadem. Místo abych si užívala předsvatebního shonu, rozhodla jsem se jít na trénink. Peťa mě vyzvedl v práci autem a vyrazili jsme. Ono by opravdu nebylo o čem psát, kdyby mi můj kamarád při rozcvičkovém ”rugby” v zápalu boje o míč nedupl na nohu. A tímto zraněním se rozjela ta šílená série smůly, která nás opustila až v sobotu v jednu hodinu odpoledne.

Ríša Polívka mi dupl na palec a já zařvala bolestí. Pak jsem s hrůzou pohlédla na svou zkrvavenou nohu a skoro jsem se skácela. Ve školní umývárně jsem zkolabovala doopravdy. Jestli něco hodně nesnáším, tak je to krev. A když je má vlastní, tak se mi tmí před očima, mám návaly mdlob a přestávám reálně vnímat okolí.

Bolelo to jako čert a já mezi záplavou sprostých nadávek a proklínání svého rozhodnutí jít na trénink, jsem začala přemýšlet jak rychle se to zhojí. Měla jsem jen dva celé dny a tři noci. Ale ta bolest!

Ještě téhož večera jsme já a Petr skončili na pohotovosti v nemocnici na Bulovce. Tam se na mě vrhl lékař nepálského původu, který zjevně nepochopil, co jsem mu říkala česky. Pak velice dlouze a odborně hleděl na rtg. snímky. Mile se usmál, ale já na vyšetřovacím lůžku zaskučela neskrývanou hrůzou. Vytáhl kleště na trhání nehtů. Bylo mi jasné co chce dělat i bez vysvětlování lámanou češtinou.

Nemyslím si, že má cenu popisovat, jak moc bolí odtrhávání nehtu. Byli tam tři. Dva doktoři a sestřička. Ani jeden z nich nepochopil, že já neřvu kvůli vrozené hysterii, ale kvůli tomu, jak moc to bolí, pálí, píchá a škube. Nakonec to vzdali, zafačovali a odeslali i s receptem domů. Nehet stále držel. Sice jen napůl, ale držel.

”Každý den choďte na převaz,” doporučila mi sestřička a vypakovala mě kulhající a uslzenou na chodbu. Tam na mě civěl hlouček zraněných lidí jako na mimozemšťana. Můj srdceryvný řev se asi rozléhal široko daleko. Nikdo do ordinace nespěchal.

Po odborném ošetření mi zbyla jen palčivá bolest a:

22/9/99 20:20 hod.

Dg.: Abruptio paronchis digitorum I pedis l.sin.

Ana.: Pac, při trenimg dostala rana na L. noha.

Rtg.: Bez traum. změny.

Obj.: Cély nehet na palec otpadl, jenom min. konnekce do kůžé. Hybnost palec v normě. Hematom okol palec ma bolestivy při palpace. Periferie v normě.

Dop.: Převaz, zitra na obvod na kontrol a převaz.

DR. Vanat

razítko podpis

Noc proběhla ve znamení pláče a zuřivého vzteku, kdy jsem střídavě naříkala, jak budu o svatební den vypadat a jak jsem blbá, že jsem si to zavinila sama. Ráno jsem chodila jako stařešina prolezlá osteoporózou a s botou a šest čísel vetší. Moje zafačovaná noha se nenarvala do ničeho jiného než do Peťových zimních pohorek. Po probdělé noci jsme s mým nastávajícím vyrazili k praktické lékařce pro neschopenku a na převaz. Nebudu se rozepisovat, o tom jak je nemožné zaparkovat v poledne ve středu Prahy. Museli jsme obejít dva bloky po svých. V noze mi škubalo a já dostávala panický strach z toho jak budu v sobotu, v den D, chodit. Moje ”praktická” měla ordinační hodiny až od dvou odpoledne. Z posledních sil jsem se doplahočila zpět k autu a vyrazili jsme ke mně do práce. Petr už začínal být nervózní, protože bylo devět dopoledne a on měl jít také do práce. Nezbývalo mi nic jiného než vysvětlit firemní sekretářce, že já prostě pracovat nebudu a to státem uznané volno (jeden den před svatbou) si vyberu jako nemocenskou. V této chvíli jsem ještě netušila, že můj bolavý palec na noze rozvířil soubor neuvěřitelných situací a nehod.

Když jsem odpoledne ležela doma před televizí a přemýšlela o radách doktorky, zazvonil telefon. Na druhém konci drátu volala má sestra Saša. Poněkud podezřele se informovala, jak se mám a pak se mě bez dlouhého otálení zeptala, zda by bylo lepší si zlomený malíček na ruce nechat jen znehybnit náplastí, nebo ho dát rovnou do sádry. Moje setra byla mým svatebním svědkem. V duchu se mi vybavila scénka kulhající nevěsty a svědkyně s rukou v gypsu. To bude videozáznam! Neporadila jsem jí, a tak se rozhodla pro náplast.

Moje setra je doktorka.

Ale čtvrtek ještě neskončil. Večer po zprávách zazvonil telefon znovu. Tentokrát ho zvedl Peťa a po krátkém rozhovoru za mnou přišel do obýváku a suše mi oznámil, že jeho mamka zakopla o křeslo a zlomila si dva prsty na noze.

”Ale neboj, malíček do sádry nedávají,” snažil se mě uklidnit. Pak jen tak mimochodem dodal, že nemá smoking, protože ten jeho zamluvený někomu v půjčovně vyměnili, ale že mu snad seženou jiný. Sice neví kdy, ale prý se to dozví brzy. Dál už nemělo cenu poslouchat.

S jednoduchou větou, kterou používala Scarlett O´Harová (zítra je taky den) jsem se odebrala spát. Nechtěla jsem myslet na to, kdo si jak co zlomil a byla jsem absolutně přesvědčená, že někdo tam nahoře mě nemá rád, protože jinak by mi nechtěl zkazit ten údajně nejkrásnější den v životě každé ženy.

Kdyby zůstalo jen u zlomených článků na rukou a nohou, tak bych mohla být spokojená. Co já tehdy věděla!

V pátek ráno zazvonil telefon. Volala sestřenice Radka. Říkala, že její táta (můj strejda Jiřík), spadl na chatě z žebříku a nalomil si dvě žebra. Strejda Jiřík mě měl vést k oltáři. Už jsem neměla dostatek slz, abych to obrečela. Nasadila jsem si jednu svou tenisku a jednu Petrovu pohorku a vyrazila jsem na nákup květin.

Odpoledne k nám měla přijet babička s dědou a večer jsme je měli odvést ubytovat do místa určení, Komorního Hrádku. Musela jsem stihnout nakoupit mašle, celofány i zelené ozdoby. Pak jsem musela vyzvednou objednané růže na svatební kytici a nakonec to všechno svázat. Plán byl jednoduchý. Maminky obdrží puget lilií, svědkyně bude mít podobně barevně sladěnou kytici jako nevěsta (červenožlutou). Stejnou kombinaci měl i hlavní host. Pro družičky jsem připravila malou, ale výraznou květinu. Pro babičky chryzantémy s kapradím a pro všechny ostatní příbuzné vkusně sladěné karafiáty s nevěstiným závojem. Někdo mi říkal, že nevěsta by si neměla vázat kytici sama, že to přináší smůlu. Ironicky jsem se tomu zasmála.

Celý pátek se něco dělo, takže jsem si ani nevšimla, že už nekulhám tak strašně a při zpáteční cestě z Komorního Hrádku jsem přemýšlela, že na zítra bude stačit jen náplast a do botiček se vejdu. (Jistě že to nemohly být elegantní ale uzavřené lodičky. Páskové botky na podpatku vypadaly také pěkně.).

Podle tradice má ženich spát jinde než jeho nastávající a oba se mají vidět až u oltáře. Peťa zůstal doma u rodičů a má dámská jízda se obešla bez bouřlivého večírku. Strávila jsem ho s mamkou a celou noc jsme nemohly zamhouřit oko. Druhý den jsme podle toho také vypadaly. Asi ve čtyři ráno, to byla už sobota, mě cosi vyděsilo. Byly to táhlé vzlyky. Mamka teprve teď tvrdě usnula a zvuky se stále zesilovaly. Byla to naše fena Lukina. Drbala si ucho a naříkala. Přidřepla jsem si k ní tedy a dala se do odborného zkoumání. Z ucha jí tekla divná tekutina a zdálo se mi, že zapáchá. Zánět! No to tu ještě chybělo. Probrala jsem mamku a dvě hodiny jsme ležely v psích knihách a zjišťovaly co s tím, abychom to zneškodnily. Jediné co jsme dokázaly byl krunýř z kartonu na krku psa, aby si nemohl ucho drbat. Lukina vypadala komicky i strašně zároveň. Pomalu jsem začínala propadat zoufalství. V šest jsem se vrhla k telefonu a vytočila číslo na zvířecí 24 hodinovou pohotovost. Pravidelně tam chodíme na injekce a máme s ní dobré zkušenosti. Zvedla to nevrlá osoba s titulem MVDr., ale neměl pochopení pro mou starost o psa. Řekl mi ať se laskavě uklidním a přijdu v devět do ordinace. Chytrák! V devět jsem už měla vyjíždět na svatbu. Volala jsem Petrovi, aby mi poradil co mám dělat. Rozespale mi slíbil, že na psí pohotovost zavolá. Kupodivu jeho pan doktor neodpálkoval. Petr ho jednoduše seřval, že nenechá psa trpět tři hodiny jen kvůli tomu, že se pan doktor nemůže pořádně v době pohotovosti vyspat. A tak mamka v sedm musela klusat i s Lukinou na veterinu. Já jsem stála venku před domem a vyhlížela švadlenu s kadeřnicí, které měly mě, mamku i Sašu učesat a nalíčit. Švadlena nám měla také přivést šaty, které jsme si u ní nechaly ušít. Obě dorazily včas a začalo se s nahříváním natáček.

Kolem osmé dorazila i Saša. Chvíli po ní i mamka s Lukinkou, která dostala mastičku a nějaké léky. V půl deváté přijel strejda Jiřík (se zlomenými žebry) s tetou Irčou, bratránkem Ondrou a jeho sestrou Radkou. Začali zdobit auto pro nevěstu. V devět volal nervózní Petr jestli jsme už vyjeli. Řekla jsem mu, že za deset minut vyrazíme.

9:10 Petr: ” Tak už jste vyjeli?”

Já: ” Ne, ještě zdobíme auto.

9:15 Petr: ” Tak jak, už máte dozdobeno?”

Já: ” Ano, ještě minutku.”

9:16 Petr: ”Kaťouchu, jak to že jste ještě nevyjeli.”

Já: ”Už, už.”

9:20 Neberu telefon.

9:22 Petr: ”Jsi strašná. Vždyť přijedete pozdě!”

Já: ”To ty mě zdržuješ. Já už bych seděla v autě, kdybych s tebou netelefonovala.”

Petr: ”Tak přestaň telefonovat.”

Já: ”No vždyť já už končím.”

Petr: ”Tak polož to sluchátko.”

9:23 Petr: ” Víš, že nesnáším, když mi třískáš telefonem.”

Já: ” Vždyť jsi říkal, že mám položit sluchátko.”

Chvíle ticha. Asi přemýšlel.

Petr: ”Aha. Tak ale už vyjeďte.”

Já: ” Dobrá. Ještě se musíme zastavit u Sabiny a vyzvednout je.” (Sabina a její sestra byly družičky.)

Petr: ”Cože!?”

Já: ” No vždyť neznají cestu, … , hele už troubějí, musím jít.”

Petr: ” Tak v deset u pumpy.”

Ano, sraz všech aut byl za Prahou u třetí pumpy jménem Petra. Tam se měla všechna auta zkrášlit a nazdobit. Ale hlavně jsme pak měli vyrazit v koloně. Pumpa u které byl stanoven sraz, byla zavřená. Část dálnice D1 byla uzavřená a provoz byl sveden zrovna v těch místech do protisměru. Operativně se rozhodlo, že sraz bude hned následující benzínku. Auto, ve kterém jsem jela já, Ondra a strejda Jiřík a auto s družičkami v závěsu za námi uvízlo v dopravní zácpě na Nuseláku. Teta Irča s Radkou v druhém voze, se nám ztratily už před dvaceti minutami. Do napjatého ticha zazvonil Ondrův mobilní telefon. S úsměvem mi předal přístroj. Volala Saša. Velmi stručně mi sdělila, že jsou asi půl kilometru před námi, také v zácpě. Začala jsem šílet a přemýšlet jestli se nemám převléknout v autě. (Švadlena mi řekla ať se obléknu až na místě, že satén se rychle mačká.)

”Petr mě zabije,” pronesla jsem nešťastně.

”V klidu, ségra, právě ho míjíme dvacítkou v druhém pruhu,” povzbudila mě Saša a pak vypadl signál. Zastavili jsme se. Ondra, který řídil, se na mě otočil.

”Nevěsto, pros,” a vytvořil třetí pruh na dvouproudé dálnici.

Auto s družičkami se za námi hbitě zařadilo. Nikdo z ostatních řidičů neprotestoval. Naše okrasná bílá květina na předku auta vlála ve větru a čtyřiceti kilometrové rychlosti.

K pumpě jsme dorazili s dvaceti minutovým zpožděním. Naivně jsem si myslela, že dnes ráno všechno bude v pohodě. Že se na Komorním Hrádku ubytujeme. Já se osprchuji, obléknu si šaty. Všechno v klidu a bez nervů. Realita byla jiná. Na záchodku benzínky jsem si rychle ošplouchla podpaždí. Nasoukala se do šatů a omotala si závoj okolo rukou. Nazula si za pomoci družiček boty a vyrazila opět ven, kde jsem netrpělivě očekávala svou dlouholetou kamarádku Aničku s přítelem. Saša mi půjčila mobil a tak jsem jí telefonovala. Už jsme čekali jen na ně.

”No kde jste,” řvala jsem na celé kolo.

”Míjíme nějakou bouračku, která se tu teď semlela,” odpovídala celkem nevzrušeně Anička.

”A jak daleko jste od nás?”

”Já nevím, jedeme k nějaké pumpě, to bude asi ono.”

”Aničko, já se dívám na příjezdovku, ale žádnou červenou Alfu Romeo nevidím.”

”Ale já tě vidím, právě jedu okolo tebe.”

Jejich auto už jsme nezdobili, nebyl čas. Dorazili jsme ve třičtvrtě na dvanáct k zámečku v Komorním Hrádku. Vojenská hlídka nás sice nejprve nechtěla pustit, ale pak se vše vyjasnilo. Tedy nevyjasnilo, začalo pršet a přestalo až v neděli odpoledne.

Teď, když si na to po skoro dvou letech vzpomenu, nemohu uvěřit, že se to všechno mohlo stát během tří dnů. Ale stalo se, vůbec nic jsem si nepřidala, spíš naopak. Tehdy jsem byla v takovém transu, že se mi možná i něco z hlavy vypařilo.

Obřad byl velmi zdlouhavý, ale pěkný. Vše by bylo vynikající, kdybych se celou tu dobu nesnažila zakrýt smích. Když pak byl Petr vyzván k výměně prstýnků a on se otočil na bratra Jirku, jeho svědka, s dotazem kde jsou prstýnky, stačila jediná věta: ”Já je nemám, vole,” a můj proud smíchu vytryskl jako gejzír. A byl nakažlivý, a to hodně. Všichni se v důstojné kapli začali řehtat. Veselí ustalo až při podpisu a slavnostním přípitku. Možná se to zdá divné, ale pak už se vlastně nic nestalo. Další přípitek. Následovalo rozbíjení talířů, metení střepů. Další přípitek, jedení z jednoho talíře, oběd, krájení dortu, tanec. A to už je opravdu konec.