Valy … když jsem vystoupala sem nahoru, valilo se hřmění ze všech stran. (to byla ta vzneslá voda nebezpečnýho potoka, co tu teče od úsvitu dob, kdy měl jména a tváře mladých bohů).

Mlha. Všechno v mlze. Jdu popaměti. Cestou uvnitř, která zrcadlí, kopíruje nějakou zvláštní pamětí (tryskající časem i dopředu) to, kudy jdu ve vnějším světě. Jakoby mé vědomí, mé tělo – já – bylo hladinou – tence držící oddělenost toho, co patří k sobě, co je propojené, co se prolíná a přeci navzájem sobě nebezpečné (viděla jsem umírající ryby na souši).

Mlha je voda, co dostane tvar. (Skoro hodinu jsme si s J.vyprávěli měnící se tvary mraků – našli bychom vše, kdybychom chtěli …) Hladina. Zrcadlení. Působení z obou stran.

Valy se vylouply z mlhy. Jasně konkrétní. To jsou mé hranice, blesklo mi hlavou a hladina se rozbouřila. Částečky vzduchu pronikly do vody a kapky vody se v téže chvíli vypařily.