Srdce
Seděli tiše, nehnutě, snad i zahloubaně. Noc se temně kradla, kolem nich se rozprostíralo nekonečné ticho a nad jejich hlavami visel ublížený vesmír. Země ještě hřála, vydechovala poslední zbytky tepla, chystala se na blížící se změny. Vzduch voněl počínajícím podzimem, planými jablky, šípkem a opadajícím listím. Básnířka seděla s prsty propletenými v polosuché trávě, s hlavou zakloněnou obdivně vzhlížela k obloze, oči jí rychle těkaly, mlčela. On také mlčel. Nenapadala ho žádná věta hodna básníka, která by vyjadřovala lačnost hvězd.
Náhle básnířka vztyčila ukazováček k obloze: „Myslím, že jsem objevila nové souhvězdí.“ Básník se podivil nad její drzostí, ale nad svou zvědavostí nevyhrál: „Ukaž!,“ prudce pozvedl bradu a naklonil se blíž k její tváři. Cítil vůni jejích vlasů a přitom sledoval, jak básnířka kreslí ukazováčkem po nebi kostrbatý tvar srdce.
„Srdce, rudý váček v hrudi, nímž je hnána životodárná tekutina,“ řekl úsměvně. „Srdce, jemuž člověk celé věky přisuzuje roli místa pro lásku, nenávist, slasti a strasti života,“ tiše špitla.
„Srdce, sud pro dvě různá vína, jež se nemísí,“ dodal s vážností. Čekal, zda básnířka bude pokračovat v jejich špičkování, ale mlčela, opět měla hlavu zakloněnou k obloze. Po chvíli se posadila vzpřímeně, zkřížila nohy a pohlédla na básníka: „Myslíš, že mají hvězdy srdce? Nějaké hřejivé jádro, které je naplňuje tak jako lidi? Tak září a lesknou se jako lidské oči a oči jsou přeci brány do našich srdcí...,“ Básník zvážněl, zadumaně svraštěl čelo a nakonec se klidně podíval básnířce do tváře: „Nevím, ale chceš-li, můžu ti vyprávět příběh z dob pradávných, kdy oblohu sledoval pouze Bůh. Snad nalezneš odpověď...“ Básnířka kývla, protáhla se jako černá kočka, uvelebila se v trávě a básník začal:
„Když svět byl ještě neposkvrněn lidmi, byl čistý jako lilie, proháněli se po nebi dva jednorožci. Jeden byl bělostný, že mu i Měsíc záviděl, a druhý zářil víc než sluneční paprsky. Hráli si spolu na nebi a jak rostli, narůstala i jejich vzájemná náklonnost a láska.
Čas je neúprosný. Náhle byl konec radovánek a jako v životě každého tvora nastala doba zodpovědnosti. Bělavý jednorožec se proháněl po noční obloze a svou dlouhou hustou hřívou odháněl mraky, které by bránily svitu Měsíce. Zlatý jednorožec poskakoval ve dne kolem Slunce a rozčesával jeho ohnivé pruty, aby dopadaly všude rovnoměrně.
Oba jednorožci přistupovali ke své práci svědomitě, s úctou, ale jejich srdce nebila již tak silně jako dříve, nebyla naplněna, necítili ty krásné hřejivé pocity. Cosi je svazovalo a soužili se čím dál tím víc. Jeden na druhého stále mysleli, vzpomínali na chvíle raného mládí, na škádlení, na dlouhé rozhovory o tom, co je asi tak hluboko pod nimi, na Zemi. Vídali se jen, když se den halil do nočního sametového pláště a Měsíc se Sluncem si vystřídali trůn. Jejich srdce pukala při každém setkání a zanechávala jen hořkou bolest a stesk. Oba cítili, že takhle nelze žít, nevěřili, že vše je jen zkouška, nýbrž krutý trest.
S dalším střídáním stráží na nebi, rozběhli se proti sobě a svými rohy o sebe uhodili tak, že až blesky šlehaly. Zemřeli. Jejich rohy se však při nárazu rozsypaly se na malé kousíčky, které se rozlétly do všech koutů vesmírů, proměnily se v hvězdy a září zde dodnes. Jakmile Měsíc zalije oblohu svým stříbrem, ony mu dělají společnost, aby nebloumal po nebesích tak sám.“
Básník domluvil a oba opět seděli tiše, nehnutě, ba i trochu zahloubaně. Vzduch voněl stále stejně, vše bylo stejné a její oči opět rychle těkaly po noční obloze, mlčela.
|